Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX
DOKTOR SRNKA SETKÁ SE SE „STARCEM Z HOR“

Kavárna U modrého hroznu byla toho svatojanského večera skoro opuštěna. V zadní místnosti sedělo jen několik studentů a dva herci od Stavovského divadla. Všichni byli obráceni ke stolu v čele u zdi, odkudž doktor Müller, pihovatý, světlovlasý, bílých řas, jim agitačně rozkládal. Dělával to, kdykoliv se dostal mezi studenty, kdy se jen trochu hodilo, v kavárnách i po hospodách, a vždycky horlivě, přemáhaje netečnost, nedbaje ousměšků, jež si tropili z jeho berlínské výslovnosti.

Také u Modrého hroznu rozkládal živě, a již až vášnivě, s ohněm proselytství, o nastávajícím velikém zápase s Napoleonem, o Německu povstávajícím z ponížení, a že by všude, kdež se německá řeč ozývá, měli přísahat pomstu a boj až do vyhlazení Galům, sveřepým Francouzům, jejich císaři, tomu korsickému uchvatiteli, všude, kde se německá řeč ozývá -

Grrrnk - Opodál v koutě u kulatého stolu lžička prudce do sklenice puštěná ostře zacrnčela. Doktor nelibě vyrušen bleskl v tu stranu šedýma očima, posluchači se ohlédli. Dva z nich se na sebe podívali a usmáli, když tam spatřili doktora Srnku. Seděl sám, maje noviny v rukou. Jak četl, zajela mu brada do širokého černého nákrčníku a z hustých vlasů volně rozhozených padal hustý pramen do osmahlého čela. Že se po něm ohlédli, že Prušák zablýskal zlostně očima, jako by neviděl. A jako by neslyšel, když doktor Müller, znovu zplápolav nadšením, zase chytl řeč.

Horlil dál, Pražany popadl a čuchal, tady, tady v staroslavné Praze že fučí chlad až mráz, tady že je málo srdcí, která by bušila pro velké Německo, v té Praze, která by se mohla stáťi jeho středem, sem že by měl přijít nějaký Fichte, aby mluvil, rozněcoval, rozpaloval, jako před třemi lety v Berlíně, když tam tisícům řečnil v sále Akademie - Ach, kdyby slyšeli, kdyby slyšeli, jak mluvil, jak, a jak všechno vzplanulo nadšením, obzvláště když volal - a Müller, zažehnut ohněm, unesen vzpomínkou, pateticky zaci-toval:

„Pomyslete, že s hlasem mým pojí se hlasové vašich předků z šedé dávnověkosti -“

V koutě u stolku doktora Srnky hlučně zašustěly noviny prudce obrácené.

„Vašich předků,“ pokračoval Müller, přemáhaje zlost z bezohlednosti toho výra tam v koutě, „těch předků, kteří svými těly opřeli se světovému panství římskému, je zaplavujícímu, kteří svou krví vybojovali volnost hor, rovin a řek, kteréž -“ řečníkův hlas mohutněl, „za vašich časů staly se kořistí cizincovou!“ V rozhorlení mávl rukou nad hlavou, jejíž světlé vlasy se v ten okamžik ostře odrážely od zrudnuvší tváře. Ale pravici hned spustil, jak se tam z kouta ozval doktor Srnka, poukloniv se nad svým stolem směrem k Müllerovi, s úsměškem:

„Velice pěkné - s dovolením, že vyrušuju - velice pěkné, ale v Berlíně a pro Berlín, ale nic pro nás, a taky ne tuze opatrné -“

„Co se do toho pletete?“ rozkřikl se popuzený Prušák, „jakým právem -“

„Týmže právem, jakým vy tu kážete. Já jen chtěl připomenout, že se časy mění, že i tichý kout je nejistý, (...)

(......)