Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII
POLITICA

Chtěla neteř pohladit, ale ta se uhnula a zamířila ke stolku u okna, k šití. Paní Lorencová hleděla za ní hněvivě i s úsměškem.

Komorná snášela Jeanettu po schodech dolů; těsně vedle ní sestupovala paní Hanoldová, přitahujíc ouzkostlivě pláštík na Jeanettě, zvláště když se braly přízemní chodbou, ačkoliv tu netáhlo a nebylo chladno. Slunce vyzářilo vše, i tuto chodbu i zahradu za ní a tu všecku až do mlhavě šerých koutků i staré domy kolem ní, i jejich začoudlé zadní zdi. Prejzové zahnědlé střechy červeně zjasněly pod vyzářeným, temně modrým nebem, ostřeji zbělaly rámy všech oken, většinou otevřených, plných pablesků slunečních i květin.

Proud slunce lil se do zmladlých korun starých kaštanů i do pukajících pupenů staré lípy, po kmenech, do písku pod nimi, na svěží zeleň mladého trávníku. Do té lázně jarního vzduchu a slunce nesli poprvé malou Jeanettu. Pohubla dlouhou nemocí a líčko dosud bledě prokvétalo. Na zahradě, v tom slunečním jase, v lahodném ovanutí svěžího vzduchu jako by ji zatáhlo, kdy ji komorná spustila na nožky do vyzářeného písku. Opojena stála okamžik jako u vidění; paní Hanoldová viděla jenom ji. Byla dojata jejím dojmem, dojata štěstím, že ji má, že Jeanetta zachráněna -

Vzhlédla vzhůru napravo k Heldovým oknům, k pokoji, odkud loni proudila jeho úchvatná hra. Všecka okna tam otevřena, ale nikdo v nich a ticho. Vtom Jeanetta zatleskala ručkama a chtěla se rozběhnout. Ale musila pod kaštan na lavičku, do hnízdečka, které jí paní Hanoldová vystlala.

Za Jeanettiny nemoci nejednou vyhlédla do tohoto zákoutí, tenkráte pustého v sněhu nebo plískanici, a zoufale pomýšlela, jak tu bývalo krásně, když pod stromy, stezičkou pobíhala Jeanetta a kmitala se jako motýlek. Živě ji viděla ve světlých šatečkách, s pentlí ve vláskách. Srdce jí vždy trnulo. Teď s ní seděla v tom zákoutí, omladlém, vyzářeném, šťastná, nedbajíc města, zapomenuvši na svět v tichém štěstí.

Jen na doktora vzpomněla, uvidí-li jej u okna, nebo že snad přijde, staví-li se nahoře a zví-li, že odešli sem. Čekala jej, aby se podíval na Jeanettu na zahradě, že by měl z ní radost, aby viděl, jak jí tuze blaze. Čekala jej proto, ale ne už jen proto, ne už jen jako lékaře. Toužila jej uvidět, a byť se jen na okamžik stavil, aby s ním mohla slovo promluvit.

Kroky; on, Held. Přišel, pozdravil, s Jeanettou promluvil, zažertoval, všecko o ní vyslechl a dovolil, že se může projít zahradou, že jí to neublíží. Nedořekl, a již sjela z lavičky a jako ptáček z klece puštěný pospíchala cestičkou pod stromy na chudobky, jimiž byl trávník, plný zlatých slunečných pruhů, pokropen. Paní Hanoldová hleděla za ní mlčky, blaženě se usmívajíc; i doktor umlkl, zabaven milým pohledem na děvčátko. Paní Hanoldovou blažilo jeho účastenství. Ale světlem v duši vyvstal stín.

„Ani se nepřijel podívat,“ promluvila pojednou přísně.

„Otec -“

„Věděl, že Jeanetta stůně?“

„Oznámila jsem mu nepřímo.“

„Paní hraběnkou Bubnovou.“

„Hrabě Bubna mu psal.“

(...)

(......)