Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII.

Pod lesíkem u první chalupy se rozešli. Zlíčský soused pustil se šourem do vsi a záhy zapadl v šeru. P. Havlovický se za ním na okamžik díval.

„Ten se zítra pochlubí, nebo ještě teď,“ pomyslil, „jak tě přemohl, jak tě odrazil.“

U druhé chalupy se zastavil. Vzpomněl si, jak prve odtud pronikl dětský nářek. Chalupa stála skoro u samé cesty a okno bylo nízko. Přistoupil k němu a nahlédl. Chtěl seznat, jak tam je. Hned od okna neodstoupil, neboť se nemohl náležitě rozhlédnout, ač jizba před ním byla malá. Tolik toho v té těsné prostoře.

Dva tkalcovské stavy tam stály s rozdělanými kusy, a tmavá kamna viděl, pec a postel, stůl; u toho seděl na lavici muž, jen v košili a v nohavicích, ne starý, hubené tváře. Tak se podobalo, neboť ve tvářích pod lícní kostí ležely stíny. Seděl nehnutě, maje pravici na stůl složenu, zády opřen o stěnu.

Poblíž postele u lavice, na níž stál kolovrat, cosi se modralo. Rozeznal, že je to peřina, lůže na zemi ustlané, a dvě vlasaté, dětské hlavy tam zahlédl. Na vše linula odněkud z kouta ode dveří zardělá, mrkavá zář. V ni vrhala tmavá stativa stavů i kolovrat klikaté stíny na bílené stěny až po samý černý strop. Těsno, těsno všude, a již pohled na tu zarovnanou jizbici tísnivě dojímal.

To všechno tu ve sváteční den, v klidu. Ale zítra, když zasednou za stavy, hned ráno za tmy, když se kolovraty roztočí, když stavy budou rachotit po celý den do večera, do noci, a nazejtří zase tak, za mihavé záře borové louče, v kalném světle podzimního dne a zase při louči, a tak den ze dne –

Prostřed jizby uvázl jeho pohled. Tam, kde byl kousek prázdné podlahy, protože tam nestálo té chvíle snovadlo, zahlédl kolébku. Kolébka to byla, než to černé, co s ní splývalo, co to? Napjal zrak; v té těsnotě však, v mrkavé záři i v stínech i pro stav nemohl rozeznat.

Kaplan odstoupil od okna, ale ne na cestu, nýbrž ke dveřím, a bez váhání zkusil, je-li zavřeno. Soucit jej vedl i zvědavost. Zachtělo se mu učiniti dobrý skutek, potěšit, třeba jen na okamžik.

Zavřeno nebylo. V tmavé síni kolem špalku, znal to, že tu na tlučení lnu, domakal se až ke dveřím. Jak vzal za dřevěné jejich ucho, jak zatrhl, otevřel, uhodil ho proud prohřátého, zadušeného vzduchu nízké, nevětrané tkalcovské jizby. Děti ležící na zemi se ani nehnuly, i muž za stolem.

Ale u kolébky – Teď rozeznal, že u ní klečí žena, že přes ni klesla, spaním zmožená, že tu jí spadly volné, dlouhé vlasy přes hlavu a splývaly jako tmavý proud s nízké kolébky až na zem. A teď se mihly, šlehly povětřím, jak se prudce vytrhla ze spaní a pohodila hlavou dozadu. Dost mladá tvář z nich prohlédla, ale před časem vadnoucí.

Jako vyjevená hleděla na příchozího v tmavém plášti, rovnajíc chvatně košili (byla jen v sukni), a ve zmatku se po muži obrátila.

„Táto!“ budila ho tlumeně, ale úsilně. „Táto!“ Tkadlec se probral a rychle vstal, když zhlédl nenadálého hosta. Kaplan se ohlásil a omlouval, že viděl tkalce za stolem, že myslil, že je vzhůru.

„Chtěl jsem už (...)

(......)