Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII.

Míhavé, červenavé světlo dřevěné svítilny neslo se kolem Padolského hřbitova a dál ke stráni. Synek ze Srbské svítil P. Havlovickému znízka na cestu. Mladý kněz jel za ním v tvrdém, selském sedle. V tom šeru jezdec i kůň jako by do šera rostli. Když minuli hřbitov, zahnuli do březiny na úpatí stráně. Křoviny i stromy byly již skoro holé; spadalé listí leželo hustě kolem i na cestě. Bylo je slyšet. Šustělo pod nohama ve tmě, ale barva jeho probouzela se svitem lucerny. Do ruda žluté pruhy prosvitovaly za tmy pod kmeny; ale jen prošlehly, už hasly, a tma je topila. Po bělavých kmenech bříz skákala prchavá zář; sotva však se pozarděly, již zsinaly.

Nebe bylo bledé a popelavé, tmavé mraky se po něm rozběhly. Kolem ticho. Synek ani nehlesl a kněz v sedle, nesa tělo Páně, také nepromluvil. Nemyslil na nic určitého. Listopadový večer v pustnoucí horské krajině, hlavně však účel pozdní té jízdy rozehrály mu duši do vážné nálady. Ještě z fary vycházel vzrušen svými dojmy. Ale jak promluvil u lípy se synkem a uslyšel, proč přijel, když pak vkročil do hlubokého ticha tmavého kostela, v němž jen věčné světlo před oltářem mrkalo, a za svitu svíce vstoupil k oltáři a tu svátost uložil do bursy, utišila se již mysl a vážný klid vážného okamžiku zkonejšil duši.

Smrt člověka byla před ním. Spěchal ho potěšit a posilnit v bolestech, ve sklíčenosti ducha na cestu do věčnosti. Chvátal.

Cesta však byla bídná a příkrá, plná výmolů, od jarních vod potrhaná, vymletá a nikde spravovaná ani v březině ani nad ní v celé stráni. Synek musil bedlivě svítit, sobě i knězi. Kamení sypalo se pod jeho nohama i pod kopyty koně, jenž supal a zasekával odsadci podkov do půdy, jak těžko v tom spěchu stoupal.

Za drahnou chvíli dostali se na volnější místo, na první schod ve stráni. Cesta vedla kousek rovně, ale pak opět dost prudko Kocournicí lesem, jenž se táhl vpravo vedle samé cesty svahem dolů do ouvalu mezi lesy. V Kocournici měli alespoň po levé ruce volno, pole, zádušní však les za ní, starý a hustý, trčel vpravo vlevo u cesty jako zeď. Černá tma zalila hvozd a jako by též všechen jeho hlas utopila. Mrtvě mlčel.

I tu jel P. Havlovický jen rychlým krokem, jak jinak ani býti nemohlo. Z lesa se dostali na nevelkou planinu, většinou lesy vroubenou. V jejím pozadí tměl se nad ní táhlý Bor, jehož temeno se tratilo v hustošerém, nehybném mraku obrovských vln. Tu se kaplan vyptal synka zevrubně na obydlí a oznámil, že pojede napřed; trhl uzdou a uhodil koně patama do slabin. Kůň se dal do klusu.

Tady na výšině dostal se do větru. Dul citelně a šlehal mrazivě do tváře i na ruce. P. Havlovický nedbal. Jen cesty si hleděl, koně držel a podchycoval, když v tom šeru přes tu chvíli klopýtl, až se pod kopytem zajiskřilo. Na nebi, nad lesy, kde proráželo popelavými mraky, třepetala se tu tam hvězda. Bělavá cesta jenom mdle prokmitala mezi tmavými ouhory, zoraným polem, mezi palouky s černými skupinami olšin; to vše se temně rozkládalo vpravo vlevo a zapadalo (...)

(......)