Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI.

Nahoře, v pokoji farářově, pustili už loupežníky a zloděje. Dobrá nálada vanula prostou místností, a v té náladě i hrůzy tajemných krádeží více příjemně dráždily nežli děsily. Šlo jídlo za jídlem, pečeně, znamenitý kapoun, pak přinesli vrchol všeho, kvíčaly a cvrčaly, ty pečené a drobné ptáčky v županu. A pivo jako malvaz a víno, sám farář je na stůl přinesl, chutnalo důchodnímu znamenitě.

Hovor, prve obecný, se drobil. Staří faráři bavili se s důchodním, t. j. bavili jej. On sám mnoho nemluvil, ale více jedl.

Paní důchodňová hovořila nejvíc s P. Havlovickým. Přitom však měla všechnu péči o svého mužíčka, jak jej oslovovala. Tu mu připomenula, že mu zelí neslouží, tu zas, aby se chránil příliš mastného, a sama mu vybírala kousky z mísy a na talíř kladla.

Důchodní přijímal všecko bez odporu: napomenutí, varování i vybrané kousky. Byl na to zvyklý a starostlivost ta mu lahodila. Toho nepozoroval, že manželka vytrhuje z obecné rozprávky kaplana, že ho z ní odvádí, že se pořád k němu obrací s otázkou, s poznámkou, že je k němu tak vlídná. A toho už teprve ne, s jakou dychtivostí vnímá každé jeho slovo, jak tajená záliba září jasem jejích modrých očí, prochvívá její rdící se tvář i úsměv, jak ji jeho sousedství rozehřívá.

Panin hlas zněl tak šveholně, oči, úsměv její (měla krásné, zdravé zuby) i pružná postava byly tak půvabné. Jak se jí zlaté kadeře pozachvěly, bylo vidět její drobné, růžové ouško a zpod krajkového šátku, jenž pozahaloval mírný výkroj šatu, prosvitovala plná bílá šíje.

P. Havlovický se bránil. Kde mohl, promluvil do hovoru pánů farářů, oslovil důchodního, ale po každé ho sousedka jakoby za ruku chytla a zpět přitáhla.

A pak jej opravdu za ruku chytla, náhle, jako nervosním trhnutím.

„Velebný pane!“ vstala, odstrčila židli a přistoupila k oknu. „Jdou se podívat.“

„Na was giebts denn,“ ozval se důchodní od stolu a hnul se, jako by chtěl vstát.

„A ne, ne, mužíčku, jen ostaň, ty by ses mně moh zamilovat. Velebný pane, to je děvče!“

Pod lipou přes cestu stála Justyna Lewitová. Dívala se dolů, nejde-li Vincina.

Paní důchodňová slabě, úžasem vykřikla, když farář Zeidler, stanuv za ní a za kaplanem u okna, oznámil, že to je židovka, tady Lewitová naproti. I začal vypravovat o volavých. P. Havlovický odstoupil od okna a usedl zase na své místo, hned však vstal, jak náhle k nim zalehl hlas zvonů. Slyšel ho rád.

„Vida, pane faráři, na nešpory jsem zapomněl.“ Chystal se k odchodu, do kostela. Farář Zeidler však ho nechtěl pustit. Důchodňová stála dosud u okna, ale již zády k němu. Na mladou, sličnou židovku zapomněla. Dychtivě čekala, jak se kaplan rozhodne.

Zůstal, musil; hostitel nepovolil. Havlovický odložil klobouk, který měl už v ruce, a šel si sednout. Jeho sousedka byla již zase na své židli a klonila se k mužíčkovi, dotazujíc se horlivě a starostně, jak mu je.

Dobře mu bylo. Oči mu již trochu svítily a na uvadlé tváři proskočily zardělé skvrny. Také měl víc řečí. Už sám i vykládal (...)

(......)