Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.

Toho dne přede Všemi svatými, t. j. před Padolskou poutí, pozdě odpoledne dojížděl ke „dvoru“ v Padolí kramářský vůz, tažený ubohým, hubeným valáškem huňaté srsti. U samé brány z červeného netesaného kamení, za níž ve dvoře v rohu trčel holý už topol, kramář, s kroužkem v uchu a v klobouku divné formy, zarazil. Rozházená jeho žena, v čepci a ve velkém šátku přes prsa dozadu uvázaném, která šla za vozem, hnala se k hospodáři stojícímu právě ve bráně. Jírovec, vrásčitý, ale červených tváří, nevelký, v opelichané beranici, v hnědém, dost usmoleném kožíšku a v brslenkách v odřených holinkách, pán tohoto někdy zemanského a velkého statku, vyndal dřevěnou dýmku z úst, pokýval přívětivě hlavou a řekl:

„No tak si tu ostaňte.“

To bylo odpovědí kramářovým, každoročním hostům, že je tu všechny nechá přes noc. Vůz zajel do dvora vroubeného samou starou, dřevěnou stavbou pod došky, z níž ovčinec měl ještě dřevěný zámek, jakož i dveře klenutého sklepa.

Kramářský povoz zastavil u čtyř hrušek opodál obytného stavení. Pod stromy, u tří včelných špalků opodál, až po hnůj a všude po nádvoří v zákoutích, kde se černaly kopřivy a bejlí mrazem spálené, všude závějky spadlého listí. Pod pavlačí, na prahu domovním, ozval se hlas. Hospodyně, velká, hubená, v placce na hlavě, stála za brankou a volala hřmotně, ale dobrácky na hosti (přibývalo jich, ale samých malých, promrzlých, jízdou roztřesených, lezli zpod plachty), však že si už myslila, že nepřijedou, a tak ať si dají valáška do maštale a sami ať se jdou ohřát.

Valášek chudák se již dal do zeleného roští, ležícího vedle na velké hromadě.

Zatím Jírovec si chvilku ještě postál u brány, bafal, rozhlížel se, nic víc, pak vystoupil na slehlý val a kráčel jím zvolna kolem statku. Pod válem na vymořeném trávníku i na chudém ouhoru vedle pásly se jeho ovce. Míval jich až půl druhého sta s jehňaty – v létě, na podzim. Do jara však vždycky prořidly, protože jich v zimě dost pochcípalo, a ne od přecpaného žaludku. Mezi ovcemi stál němý Franta s pytlem přes rameno, s bičem pod paždí. Od Jírovy hory rovinkou mrazivě fičelo a hlasný šumot obrovské vrby, javorů a olší nesl se hučivě povětřím, nad střechami starého „dvoru“.

Hospodář křikl dobrácky na ovčáka: „Pasou se, pasou,“ němý přisvědčil hlavou a hospodář kráčel dál, kouřil a kouř ve větru bleskem dozadu ulétal. U cesty sestoupil s náspu, zadíval se přes řeku na městečko, a když pak okolo ovčína se vrátil na nádvoří, stál tam už druhý kramářský vůz. A zase tak přikývl hlavou, usmál se na půl úst a řekl, ať si tu ostanou, když mu říkali, skoro více pro forma, o nocleh.

Rozumělo se samo sebou. Ve dvoře nikdy nikoho neodehnali od prahu, když požádal, aby ho nechali přes noc. A také žádný potřebný neodešel s prázdnou. Na jaře, v létě si lidé dost trávy nadělali na „dvorském“; i do lesa směli, roští nalámat, souš uříznout, třebaže „dvorský“ sám nemíval v zimě topiva nazbyt a topil víc zeleným roštím nežli dřívím.

U Jírovců chodilo, jako (...)

(......)