Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Pod Slatinskou strání na pravém břehu Oupy proti Červené hoře stojí osamělý mlýn. K tomu mlýnu bral se bídnou tehda cestou ve stráni od Slatiny učitel Šolta. Bylo tou dobou, kdy P. Havlovický odešel z Boušínské fary.

Kantor sestupoval z jasna do šera. Nahoře na pláni ještě zátopa posledního světla, ve stráni, na dole všude šerý stín. Jím se probělával rozlehlý mlýn šindelových střech mezi stromy, silně prořidlých, žlutých korun. Za řekou v pozadí zdvíhala se příkrá Červená hora; černala se lesem, kterým se na dol, k řece, k mostu výš nade mlýnem, stáčela rudá cesta, místem krkolomná, nad srázem.

Slatinský kantor, v hřebíčkovém, obnošeném kabátě, úzkých rukávů a širokého límce, v placaté čepici, šel, ruce na zádech, zvolna a slídivě kolem hleděl. Když byl na dole u mlýna, stanul a vyhlížel. Na pusté zahradě se bělalo několik hus, po vyrovnaných korábech u plotu plížila se strakatá kočka. Nikde člověka. Mlýn šel, bylo jej hodně slyšet, a hlas jeho s šumotem splavu měly sólo v tichém údolí. Les vpravo, vlevo, ve stráni i na dole, kdež v jeho modravém temnu řeka se tratila, stmíval se a mlčel. Vítr tu nevál.

Učitel se i zpátky ohlédl, na cestu ve stráni, kterou přišel. Také tam nespatřil ani živé duše. Zamířil do mlýna, nedošel však. Hned na kraji nádvoří potkal zamoučeného mládka, od něhož uslyšel, že pan otec není doma, že odešel nejspíš na Červenou horu. Šolta se ihned obrátil a šel kousek proti vodě k mostu, jenž byl bedněný, pod šindelovou střechou, a vznášel se jako dřevěný tunel nad řekou čisté vody mezi olšemi a vrbami obou břehů.

Učitel se rozhlížel a ohlížel, protože kráčel cestou zapověděnou. Tenkrát navečer, když se žena vrátila z fary, nebyl ještě doma. Přišel až za chvíli ze mlýna, a jak zahlédl ženu uplakanou a na posteli na hromádce nedělní šaty, jež zapomněla včas odklidit, osopil se na ni, že byla na faře, že prosila!

„Prosila, aby nás nevyhnali.“

Slova i hlas i ustrašená ženina tvář ho přemohly. Rozhorlení zchladlo. Umlkl, ruce spustil do kapes, přihrbil se, a černě hledě pod sebe, chodil světnicí. Učitelka sháněla dětem večeři, mlčky, ani nepovzdechla. Ale sklíčenost vanula smutně tichou světnicí v mrákotách soumraku.

Děti se přihnaly jako vlčinky, sesypaly se kolem stolu, tlačily se nedočkavě a sluply pak, sezobaly, co bylo. Nejmenší nasytila matka, sama nic nepoživši. Také učitel nevečeřel. Chodil, chodil, pak usedl k oknu, hleděl ven do houstnoucího šera. Myslil na to, čím farář pohrozil. Bylo to také husté šero, bez paprsku a studené. A proč, proč farář tak najednou? Snad pro ty včely se tak dohřál, pro pouhé podezření. To jistě! Žluč se učiteli hnula a vzdorně si umiňoval, že nepoleví, že se faráři postaví.

Nevšiml si hrubě, že u stolu nějak ticho, že štěbet dětských hlasů se tlumí, pak že matka všechny poslala dřív ležet. Když vstal, seděla žena sama u kolébky nejmenšího. Seděla jako socha. Ale když přistoupil, obrátila k němu tvář, mlčky, úzkostlivě, jako by se bála promluvit. Jak ji (...)

(......)