Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII.

Boušínská fara byla skoro celý den zamčena. Listí se starého ořechu, jenž rozkládal svůj koš vpravo ode dveří nad roubenou zkaženou studnou, i listí s lískového křoví leželo nehnutě jako pestře žlutý koberec až po samé dveře. Někdy ho vítr sesunul, jak se honil od lesa kolem fary pustým, malinovým houštím. Ale listí už fráterovi nesfukoval do obličeje a za širák. Po fráterovi a ostatních oulech nebylo památky v těch místech.

Farář Ondrášek jen ráno vycházel z fary, do kostela, za dne pak už ne; a z nevelké jeho kolatury málokdy kdo pro něj přišel. A host? Kdo by si vzpomněl na osamělou faru, jež stála jako lípa ve větru. Pole kolem zpustla, lesy za farou a pod ní ve stráních černaly. Zatažené, nízké nebe je tížilo a mlhavé mraky se o ně třepívaly. Stín zasmušilosti ulehl kolem a tichý stesk dýchal ze všeho.

Po dlouhý čas nebylo slunce vidět; až v polovici října se nebe zas probralo a zlatá zář rozlila se náhle krajinou. S lesů spadl smutný flór, zamodraly se, a Boušínský kostel i bílá fara zasvítily zase do daleka, jako za letních dnů. Také na faře se projasnilo. Zlaté zákmity prošlehovaly nahoře v patře na vybílené síni, po stěnách i po starých portrétech dvou Piccolominů nade dveřmi hostinského pokoje.

Zdola, od kuchyně, vanula až sem vůně na Boušínské faře převzácná, aromatický dech kávy. Celá fara jí voněla. Host tu byl.

Kvůli němu vylezla panna Aninka z kuchyně až do prvního patra, do hostinského pokoje, vybrat ve skleníku kávové náčiní. Šátek na hlavě si na cestu těsněji přitáhla i kolem krku uvázala. Bála se průvanu, to pro „větřici“, která se jí, jak stýskala, do hlavy vrazila.

Ze skleníku vzala konvice, dva koflíčky zdobené černými krajinkami (staré hrady to byly se stromovím) a cukránku průsvitavou s růžemi malovanými a poupaty.

Vítr, jenž venku třásl haluzemi a listím harašil, hlučně se tu ozýval. Hospodyně oknem jen nahlédla, nejde-li už jemnostpán s hostem, s Náchodským zámeckým kaplanem, P. Havlovickým. Ten byl dopoledne navštívit svou matku, pocházelť ze mlýna z nedaleké vesničky za Boušínem, ale dole při řece mezi lesy. Na Boušíně se zastavil až odpoledne a farář ho zavedl do kostela ukázat mu nový obraz na hlavním oltáři.

Panna Aninka ráda viděla zámeckého kaplana. Znala se s jeho panímámou, dobrou osobou, jak říkala, jmenovitě když vypravovala, že jí stará mlynářka sama vzkázala nějakou radu nebo i koření poslala, když zaslechla, jaké má bolesti. A pak pan páter sám nikoho nezarmoutil, uměl s každým pohovořit a vyslechl člověka a politoval, a hezký člověk, jako panna. Proto bylo hned kafíčko a proto ty koflíčky s obrázky a cukránka s růžemi ze skleníku.

Dnes pan páter ovšem přinesl trochu starosti novinou, že na Bezděkově předevčírem vykradli kostel; monstrance, ciborium a partikule, že je všechno to tam. Boušínského faráře nikdy se hrubě netklo, když byla o té bandě řeč. To se jen podíval na pušky nebo na ně ukázal a řekl: „To bude pěkně vítám.“ Dnes však zakroutil hlavou. Hospodyně si (...)

(......)