Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

U Frýdků se tou dobou skoro denně strojila přástva a mladé přadleny tam už od sv. Václava ukládaly, co přepřadly, aby měly na „dlouhou noc“, aby ji mohly jak náleží oslavit. U Frýdků byla také Justynina Praha. Jinam do stavení nechodila. Ke škole již nikdy nezaběhla naslouchat zpěvu.

Dokud neuhodily ty nečasy a den se tak nekrátil, uskočila někdy ven, do pole. Jednou v neděli odpoledne pustila se až na „fara“. Vincina Frýdkova byla s ní. Chvátaly do kopce výmoly bídné cesty, pak mezemi nahoru k čihadlu u lesa. Justyna sama si na ně vzpomněla; toužila, aby se na ně mohla podívat, co na něm je, když tam farář po každé tolik pospíchá.

Bylo ticho, slunečno; uschlá, plavá metlice se v pasece již hnědnoucí jen leskla. Justyně se nahoře líbilo a všecko ji tu zajímalo. Prohlédla si „spády“, stromky zaražené kolem prostory před čihařskou boudou, i keře prostřed prostory, jalovci tu zastrkané, bodláčí, vyslídila zbytky roztroušeného zobu; prohlížela v křovinách kolíky a litovala volavé, když slyšela, že tu bývají za nožku uvázáni. I do boudy ze zeleného chvojí vběhla, přikrčila se tu s Vincinou a čekala, číhala, nepřiletí-li ptáci, nesednou-li na „spády“, nepadnou-li do křovin prostřed nich.

Velké modré její oči vyhlížely ze zelenavého přítmí ven do prozářeného vzduchu, k modrému nebi, jež se tiché, bez mráčku sklánělo za tichý, zelený les, zkropený tu a tam zlatem buků a habrů. Krčila se a tiskla ruku na ústa kamarádce, aby se nechlichtala, aby byla tiše, že přiletí.

Ale ani hlásek se neozval, vzduchem nemihlo se hejno, nepřifrčelo, nesneslo se. Čekala, až ji to omrzelo; pak vyběhla ven do zátopy žlutého světla západu. –

Z dolečků ve stráni uniklo již světlo a po údolí dole přehoupl se stín od svahu do svahu. Teprve teď si Justyna vzpomněla na bratra, že již je pozdě. I rozběhla se domů pokrajem lesa, po mezích kolem červených šípků, až se jí jemně kadeřavé vlasy nad čelem cuchaly a povívaly. Pospíchala, aby nebyla broukána. A byla, hned jak jen domů doběhla, všecka zardělá s očima od chvatu lesklýma.

Bratr zle jí vytýkal, co se tak toulá, proč na farářovo čihadlo chodila, a proč pořád s těmi křesťany, to že je a bude zase jako ve dvoře u Šafářů; k Lustykom to že ne, tam že nejde ani na krok, a Lustyková že by jí v lecčem poradila a naučení dala.

Justyna do té chvíle stála mlčky, bez odporu; ale když jí bratr Lustykovou vyčetl, obrátila se po něm a řekla:

„A co bych si s takovou starou povídala?“

Řekla to chmuříc obočí, ale najednou se dala do smíchu, do hlasitého smíchu. Připadla jí náhle stará Lustyčka, jak tuhle v hrozném, černém čepci honila oba své umouněné kluky po dvorečku, jak jí fábory lítaly, a držela v ruce koště.

Za ten smích dal mladý žid sestře ještě nádavkem. A neminul ani druhý den potom a bylo hůř. Odpoledne přišel Doubenus, v neobyčejný čas, přinesl klec a v ní krásného stehlíka. Byla radost se podívat na jeho barvičky a jak byl čiperný. Doubenus ho nesl jako svátost a tajuplně se usmíval, až měl (...)

(......)