Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Se starým farářem se po té neděli dlouho nesetkala. Jenom ho někdy viděla, jak šel do kostela, a jednou také, jak hned po mši v plášti, v čepici a s holí v ruce pospíchal nahoru na „fara“ k čihadlu.

To již nastal tah ptactva. Farář Zeidler denně je vyhlížel, také to, které jenom přelétalo a nezůstalo. Čekal je, a jak byl zkušený, počítal, kdy přitáhnou ti, kdy oni, kdy čápi, kdy volavky, kdy divoké husy. A dočekal se jich, hejna čápů nejprve, kdy jako bělavý mrak nesli se vysoko za jasného dopoledne v úplném bezvětří a letěli dál, až zanikli, jako by se mráček rozplynul v nedozírných končinách vzduchového okeánu.

Farář měl radost, že jich nepropásl, ale ještě více se pak těšil, že dobře prorokoval o volavkách. Čekal je už taky, ale vtom se rozhučely prudké větry. A tu opakoval, vyhlížeje oknem do sadu, kde se klátily a zmítaly stromy:

„Ó to se opozdí. Opozdí. Kdepak, taková větřice. Kde by ji zmohly.“

Ale když se zvečera vítr utišil, počítal, že snad poletí v noci. Věděl, že je vábivá měsíční světlo. První noci marně vyhlížel, druhé však šťastnou náhodou je zhlédl. Zraku s nich nespustil, jak se spouštěly šikmou čarou kamsi pro odpočinutí, až zmizely v stříbrné, zamžené dáli.

Pozdě ulehl, ale ráno, ještě za tmy, kdy Doubenus přišlapával k faře, už svítil. Modlil se breviář.

Doubenus nezaklepal, věda již, že nesmí jemnostpána vyrušit. Stál jako voják na stráži, v divném jakémsi burnusu, povříslem přepásán, v temnu a pronikavém chladu, a čekal, a myslil na to, kdyby tak byl talíř horkého kysela –

Za chvíli se otevřelo okénko v okně.

„Doubenus!“

„Tu, jemnostpane!“

Klíč v zámku vrzl, Doubenus vstoupil. Když pak opět vycházel, shýbal se, neboť měl na zádech stojánek a na něm plno ptačích klecí plachetkou zastřených. Za chvíli přišel soused Michal Langer, staré učitelky bratr, a s tím se vydal farář v plášti a v zimní čepici nahoru na čihadlo. Michal tam chodil každého dne tak časně, za tmy, tak jako každého dne tam Papageno-Doubenus v burnusu a v povřísle donášel volavé. Farář skoro každého dne, ale někdy teprve až po mši. A když šel za tmy, vracel se dřív, aby přišel včas dolů do kostela.

Byl čas, kdy v údolí u řeky červenaly se kaliny i růžové kvadrátky brslenu, zbloudilého mezi vrboví a olše ještě temnozelené, plné girland žloutnoucího divokého chmele. Až k vodě splýval s kmenů a křovin, jejichž stínem občas zasvítil v prudkém letu nad samými vlnami kovový lesk modrozeleného rybáříka.

A ve stráních, v lesích rděl se ptačí zob jako čerstvá krev, na odkvetlých vrbicích lesklo se bělostné pýří a chvělo se ve studeném větru. Vřes vybledl a schnul, borůvčí rudlo, buk a habr chytaly žlutou barvu, zrál bodlák i jalovec.

Byl čas jiter čím dále tím déle temnějších. Mlhy lehaly na kopce, na lesy, tiše se táhly stráněmi na dol, až nebe i  země utonuly v té zátopě šedě bělavé. Nebo stříbrem jíní zešedly meze, luka i mladičké osení v červených polích, i šindel i došky na střechách; a nade vším vanul svěže studený (...)

(......)