Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X.

Mladá Justyna Lewitová přišla do městečka Padolí odkudsi od moravských hranic, ze samoty, ze dvorce s pálenkou, jejž měl její strýc v nájmu. Tam se dostala z Nového Města v útlém věku s bratrem, když osiřeli, a zůstala tam i pak, když strýc dal bratra do města do školy a pak do obchodu. Strýc dětí neměl a tak rostla mladičká neť jeho v rodině samojediná. Bez společnosti však nebyla. Šafářovy děti, tři děvčata, k ní chodily a ona zase k nim; hrála si s nimi doma, na nádvoří, za dvorem v topolové aleji, toulala se s nimi v polích, i do lesa s nimi chodila.

Ani strýc, jenž měl ustavičně hlavu plnou starostí a hleděl si jen dvorce a závodu, ani jeho sestra, vedoucí mu domácnost, jí v tom nebránili. Zato vlastní bratr to nerad viděl, kdykoliv přibyl návštěvou na osamělý dvorec. Mračil se, když šafářovy děti přišly za Justynkou, a hned je nějak vystrnadil ze světnice; a když zase Justyna utekla k šafářovým, už byl za ní a odvedl ji, že má jít honem domů, že ji tetička volá.

Chtěl ji mít pořád u sebe po všechen ten čas, obyčejně krátký, co meškal ve dvorci návštěvou. Byl šetrný, až skoupý, ale sestře toho vždycky přivezl: hraček, cukroví, pak, jak dorůstala, ozdoby nějaké, pentle, prstýnek, náušnice nebo část obleku. Těšíval se na ni, když měl jet k strýci, a kvůli ní hlavně tam pospíchal. Měl ji rád, ale slovíčkem o to nikdy ani nezavadil.

Spíše ji ještě napomenul i pokáral, aby měla rozum, co s těmi šafářovými děvčaty. Sic si už s nimi nehrála na nádvoří a v topolové aleji, chodila však k nim, sedala s nimi navečer pod lipou u brány, smála se s nimi, vztekala, honila i zpívala. A to nemohl bratr ani vidět, a proto ji káral. To již nebylo jen proto, že chtěl, aby byla jenom s ním, to již přísný žid z něho mluvil.

Když zase odjel do města, kde byl v obchodě u starého, pobožného žida, psával sestře dost často. I tu ji po každé napomínal a nabádal. On vyrostl ve společnosti pravověrných, přísných židů a ona skoro mezi samými křesťany. Jej mrzela její společnost, ona zas dobře nechápala jeho napomínání. Když meškal u nich ve dvoře, poslouchala ho dost. Byl jí vzácný, povídal o městě, měla ho ráda, nechtěla ho zarmucovat; také se ho dost bála.

Než i tu potají, jak mohla, odběhla na skok k šafářovým nebo slezla se, třeba jen na slovíčko, na zasmání, s některou ze tří šafářových holek. A psaná napomenutí bratrova – vítr. Převanula beze stopy, bez účinku, a bylo dobře.

Teď ji měl stále na očích, co mu strýc zjednal koncesi a zařídil ten obchod v Krůčkově domě. Justyně se tu líbilo; Padolí přivykla hned. Den tu nebyl jako den, každý přinesl něco nového, alespoň pro začátek. Proti zamlklé samotě strýcově v polích bylo tu přece jen živěji, hlučněji. To se mladé židovce líbilo.

Po lesu, po polích nemusilo jí být tak teskno. Přes řeku, tekoucí opodál Krůčkova domu, vedla pod olšemi vysoká lávka na dřevěných kozách a za lávkou táhla se již pole rovinkou údolím dolů až ke „dvoru“ a za polem hned měla Jírovu horu. Viděla ji, jak jen (...)

(......)