Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Zrovna před dvacíti lety, t. j. r. 1803, dne 28. září, jmenovitě na sv. Václava, provozovala se v Padolském kostele figurální muzika s parádami, a to od kantora Jana Kaliny, jeho syna Antonína a jejich vyučenců. Za ta léta, t. j. za dvacet let a dřív, mnozí z těch vyučenců ztratili ovšem stříbro svých hlasů. Ale o skřivánky nebylo zle. Vždycky si nějakého kantor ve škole vyhledal a vycvičil. A hluboké hlasy spíš vydržely.

Soused Lelek už dvacet let chválil pána boha svým nejhlubším basem, ať byla hrubá zpívaná, ať byly figurálně litanie, zvláště české k sv. Janu Nep. a latinské de Beata a Salvě, o kterých míval veliké sólo. A ti při nástrojích, hlavně při houslích, jak rostli z mládenců v sousedy, také se ve hře nekazili. U varhan seděl za tu dobu již třetí generál, a nadto mladý, nynější učitel a regenschori. Ale jako by jeho pantáta tu seděl a všecko vedl a řídil. Mladý byl kromě bratra Antonína v Praze nejlepší žák svého otce a muzikant od kosti.

Dopoledne v neděli po tom čtvrtku, kterého Doubenus přišel z Boušína s nepořízenou, zavívaly zpěv i hudba z Padolského kostela na hřbitov, přes poslední květy jeho hrobů, a dál přes jeho obrubu do stráně. Bylo ticho, zářivo. V zátopě světla hořel svým tvrdým purpurem jeřáb u cesty za hřbitovem a výš ve svahu svítila březina prvním zlatem.

„Kyrie“ jasných, mladistvých hlasů s průvodem doznělo; už „Credo“ začali. V tu chvíli stanul ve vrátkách hřbitova farář Zeidler v černé čepičce a v klerice, nesa v ruce knížku černě vázanou. Bílé, dlouhé vlasy splývaly mu až na ramena.

Dole na cestě pod lipami nebylo nikoho. Bába, jež po ranní prodávala zeleninu, sklidila již svůj krámek. A také dál mezi staveními ticho. Sotva tu tam mihl se někdo přes ulici, tu ženská v nedělní sukni, v nedělním šátku, tu klučina ve vestě, v bělostných rukávech čerstvé košile. Černé dveře jediného krámu kramářského, označeného růžencem limounů, byly zavřeny.

Farář dolů po staveních jen mrkl. Déle se ohlížel nalevo, k březině a po cestě za ní vedoucí výš ke „Kocournici“ lesu a farskému lesu, kde začal s čihadlem. Že tam po požehnání půjde, si pomyslil, a zejtra že bude Michal Langrů se vším hotov. „Jen kdyby,“ bezděky povzdechl. Na volavé si vzpomněl. Stoupal zamyšleně po červených, pískovcových schodech dolů k faře. Měl po kázání, a hrubou sloužil kaplan. Hudba a zpěv nesly se za bělovlasým farářem tiše, ztlumeně až do fary.

Ze síně napravo měl svůj pokoj, nalevo byl čeledník a zrovna naproti klenutá kuchyně. Bílá síň voněla pečení, z čeledníka ozýval se pronikavým zpěvem kanár. Farář se chtěl v kuchyni zastavit a říci, aby mu dali koflíček polévky. Vtom jako by vzadu, u dveří něco zacupalo. Ohlédl se. Židovka! Ta mladá, čiperná židovka. Skoro se až lekl a div že „i čmerte!“ nevykřikl. Zapálila se jako mák. Modré velké oči pod tmavým klenutým obočím hleděly na něj nejistě, ale usmívaly se. Přejela rukou jemně kadeřavé vlasy nad čelem a pozdravila:

„Dobré předpoledne.“

„Dej pánbůh. Co je libo?“ (...)

(......)