Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Hned odpoledne, jak Doubenus odešel, poklidili na Boušínské faře kus dvorečku za starým srubem. Marjána odnesla zbylá polena, farář sám vyměřil vzdálenosti a Marek dílo dokonal. Farář pořád dohlížel a nehnul se, dokavad nebyla poslední jamka pro kůl vykopána. Poté zašel opět k oulům. Jak ze dveří mezi zahrádky vycházel, zadíval se na cestu mezi stavení, na cestu od Slatiny. Byla prázdná.

„Aha, tak ty ještě vzdorovat,“ pomyslil si. Vzkázal sice kantorovi, aby mu ani na oči nechodil, nicméně se nadál, že přijde, že zkroušeně přijde. A kantor nic. Hlaváč! Mrzelo ho to, ale v tom cítil sílu, neústupnost, a to působilo. Skoro mu to imponovalo.

Zamyšlen postál nad včeličkami, pak spravoval frátera, a když slunce zapadlo, počal stěhovat. Nejprve musila Marjánka všecko odklidit, všelikou památku na staré stanoviště, především koly, pak rozbitý placák.

O netřesk se starala sama hospodyně. Na ouly mělo dojít později, až za šera. Zatím šel Marek na dvoreček zatloukat koly, a farář za ním. –

Co se tak na faře starali, učitel Šolta pořád ještě odpočíval. Spal dlouho přes poledne. Kdykoliv tak vyspával, nikdy ho učitelka nebudila. Nechala ho, přála mu spaní, omlouvajíc ho v duchu, že se chudák o muzice něco namorousuje, ať to tedy dožene. Také dnes ho nevyrušila, také dnes nepustila děti do světnice. Jindy však bývala trpělivější a času tak nedbala.

Dnes přes tu chvíli přišla se do světnice podívat. Nemohla se dočkat, až se protrhne ze spaní. Ale on spal jako zabitý. Až nad tím dubovým spánkem trnula a v duchu si trpce opakovala, jak to tak může vydržet, tak pokojně a klidně jako malý Toník na kolébce.

Byla jako na trní. Lekala se, že se něco stalo a stane. Jemnostpán se tak rozzlobil, on takhle! Ani mluvit nechce, ani vidět! To zas ho muž někde pošťuchal. Trpkost, hořkost se jí rozlévala útrobou. Prala, prala, máchala, ale na dílo nemyslila.

Obědvali v klase. Děti jedly jako vlčinky, jí sousto v ústech rostlo. Děti mluvily o koze, chtěly ji vyvést, pást ji. Utrhla se na ně, ať mlčí, ať o ní ani nemluví. Když se pak Toník na kolébce probudil a ona s nim usedla do kouta na stoličku, tu se jí zas zakalily oči slzami. Doléhalo na ni, jaký to má věk, co s dětmi zkusila, co práce s nimi a starostí, co užila, co má, a teď kdyby ještě – Marek se jí mihl na mysli a vzkázání farářovo. A muž nic. Nedbá, ještě takové kudrlinky shání.

Na síni se ozval vřeštivý hlas. Příchozí mluvil neobyčejně pronikavě a ptal se dětí po učiteli. Řeč zrovna sypal. Vtom už vcházel do klasy, nevelký, s čepicí na jeřabaté, velké hlavě, v brslenkách, asi padesátník. Usmíval se, ale malá očka chytrostí zrovna nemluvila.

„Tak co koza, dojí, viďte,“ drmolil, „to si myslím – a vaše, jako ta má, vyhandlovaná, kolik žejdlíků, kolik, a žere, žere? Dobře? A, a, tlustá, poudal jako váš, pan kantor, a poudali všichni, abych se nestaral, že je tlustá, vykrmená, poudali všichni, jo, tak si jdu pro ni.“ Vida, že učitelka na něj tak oči upírá, spustil nanovo, že si (...)

(......)