Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

Léta 1823 byly tak říkajíc ležácké žně. Všecko sklidili pohodlně a dobře, žita, nějaké ty ječmeny, směsu, ovsy; pšenici měl toho času v Padolském okolí, dole i na vrchách, málokdo. V polích hodně ztichlo. Jen z lánů vysokého lnu, zasetého před sv. Antonínem, rozléhaly se teď, po sv. Bartoloměji, písničky a pokřiky veselých, žvátorných trhaček.

Strnišť, určených pro jař, nikdo se ještě ani netknul. Nechávali je až na pozdní podzim. Zato předělávali dlouhým, těžkým hákem (pluhu ještě neměli) úhory, jež přede žněmi po prvé zhakovali; kypřili jejich půdu pro ozim. Na všecko byl krásný čas, pohoda, radost pro hospodáře.

V polích hodně ztichlo, ale v stodolách padaly, pršely rány a hlučely za humna, do polí. Leckde si s tou muzikou hodně přispíšili, neboť i v hodném místě bývalo přede žněmi zle o chleba. Nyní si ho mohl i podruh dost popřát a také v tkalcovských rodinách ho bylo spíše vidět, třebaže ho neměli nikdy dosyta.

Také pomíjela jiná velká starost, která zvláště zámožnější hrubě tížila. Od minulého podzimu až do jara nevycházeli v Padolí a v širém okolí z obav a ze strachů, neboť toho času spáchány velké krádeže. Co těm zlodějům slunce ukázalo, to jim měsíc musil dát. Brzo tu, brzo tam se dobývali, dobyli, vykradli na samotách, ve vsích i v městečkách. A vždycky tak směle a s velikou škodou. Podkopávali se, vloupali se do stavení, a když pokradli, často i násilně vyloupili, zmizeli beze stopy. Nebylo možná se jich dohlídat.

Na jaře se uvolnilo, a tu a tam, jako v Padolí, měli už od té metly dlouho svatý pokoj. Leckdes však starostně počítali, nenastane-li tohoto podzimu zase ta svízel. Byliť od loňska tuze přeplašeni. Tenkrát, loni na podzim a pak v zimě, chodil strach všude, a pro něj zavírali hned za prvního soumraku vrata, dveře, kdejakou branku, a pouštěli psy s řetězu. Leckde tenkráte se strachy ulehali, v mnohém místě svítili skoro až do rána, ponocovali, hlídali a na obranu si přichystali, co kdo měl: starou šavli, pušku nebo jen obušek.

Přišel-li v noci pocestný a zatloukl-li na vrata, na dveře, prose o nocleh, ani se mu neozvali, neřku-li aby otevřeli, ač tenkráte ještě kvetla pohostinnost. A jestliže přece šel hospodář nebo čeledín na takové noční bušení a volání otevřít nebo se přesvědčit, vzal do ruky topor a na hlavu dal škopíček jako přilbu i štít, aby, až by otevřel, měl ochranu, kdyby někdo z té bandy chtěl ho uhodit a omráčit.

Že těch zlodějů byla celá rota, a jistě veliká, o tom nikdo nepochyboval. Ale kdo v ní tovaryšil, o tom nevěděl nikdo jistoty. Ani zámečtí, ani vesnická „práva“, ani městecká nikoho nechytili, protože tuze nechytali a nepátrali. Jaká tenkrát panovala bezpečnost!^[7] To však se skoro najisto mohlo říci, že ta nekázaná chasa zlodějská má své hlavní brlohy na samotách u lesů za Boušínem a své skrejše a tajné stavy po celém panství. –

Boušínská zděná fara byla těm berkům hodně na ráně. Stála s kostelem o samotě na kraji vysoké pláně, zrovna nad prudkou lesnatou strání, jež pod (...)

(......)