Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Před Boušínským kostelem, před jeho roubenou obrubou se šindelovou stříškou mechem zelenou, stály tenkráte tři vysoké lípy. Jako baldachýny vznášely se jejich koruny nad hřbitovní branou. Jejich zelení, tou dobou již sušší a bez lesku, prosvítaly nesčíslné, vybledlé květy, místy již zahnědlé a zkroucené.

Za obrubou na chudém hřbitově bylo ticho. A jasno. Tráva i mateřídouška na nízkých zapadlých hrobech, prosté kvítí v plůtkách dětských hrobečků, plané karafiáty, odkvetlé pivoňky s kohoutky sametově hladkými třpytily se rosou v zátopě ranních paprsků. V tom svítivém mihotání rosných krůpějí, v jejich měňavých, duhových zákmitech, v náhlém zhasínání a v novém zahoření ležely tiše dlouhé stíny několika chudých, dřevěných křížků.

Bez pohnutí trčely níž pod obrubou, pod okrajem pláně, vrcholy širého lesa, pod hřbitovem ve stráni k řece. Vrch lesa stál jako hradba, tichý, tmavý; a za ním východní jasné nebe, už do běla vyzářené.

Zvon dozněl; klid všude, až v to ranní jako sváteční ticho pronikl ze starého kostelíka hlas zvonku. Ozval se z nitra, zkrátka, úsečně, u dveří sakristie, jak ministrant prudce zatrhl zvonidlem. Farář Ondrášek šel v prostém ornátě k oltáři. V lavicích na kraji, podél nichž trčely červené, zelené i fialové korouhve a leskly se pohřební lucerny, seděly jenom dvě stařeny. Farář, mrknuv po nich, podíval se do pozadí, po dřevěné kruchtě s obrazy dvanácti apoštolů. Bystrý jeho zrak nikoho tam nezhlédl. Varhany se neozvaly.

V úplném tichu sloužil mši svatou. Ministrantův a jeho hlas, jak ztlumeně četl z misálu nebo se modlil, samotný zněly osamělou prostorou, čistě vybílenou, plnou příjemného chladu. Chvilkou však jednotvárný, bzučivý šum polohlasných těch zvuků náhle se zarazil.

Farář stál tiše, zamyšlen. Fráter se mu kmitl myslí, jak leží v zahrádce povalen. Ale hned se vytrhl a hlasitěji bzučel latinskou modlitbu. Nežli však dosloužil mši, ještě dvakrát se tak zapomněl. Starost o „matku“ a že by bez ní zahynul celý roj, ulehla mu na duši, a také to, kdo asi, kdo jen to spáchal, kdo ubohé včeličky – Vtom se vytrhl, po prvé, bezděky hlavou zakroutil, jako by myšlení chtěl setřást, a modlil se zase rychleji, hlasitěji. Po té druhé roztržitosti se prudčeji obrátil, aby proslovil: „Dominus vobiscum“.

Tu postřehl, že do kostela přibyl ze Slatiny starý Lazar, výměník. Seděl s růžencem v ruce jako stařeny opodál a modlil se s hlavou sklopenou. V dlouhých bílých vlasech za uši sčesaných leskl se mu vzadu mosazný hřeben. Nosil ho, teď už ve vsi sám jediný, jak ho nosíval za mlada, kdy hospodařil a kdy jím také nejednou proškrábl zpečenou hřívu svých vranek nebo vyčistil bez okolků zastříkané jejich ohony.

Jak Boušínský farář starocha zhlédl, zase mu pobožnost utíkala. Byl rád, že výměník přišel, a hned při tom „Dominus“ pomyslil, že s ním promluví, že si ho zavolá na faru, co kantor. Když přišel od oltáře, rychle svlékl roucho, aby už byl doma. Chtěl správku v oule dodělat, chtěl pátrat, stopovat. Také (...)

(......)