Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Marek šel, ale jen pod krajní lípu. Tam se zastavil a čekal, neboť docházel směrem k faře velký člověk v ošumělé čepici, v kazajce divně vyrudlé, v plátěnkách, bos, bez šátku na červeném krku, s holí v ruce. Šel zvolna, vážně, klada paty hodně k sobě a špičky silně od sebe. Marek ho znal, že je z Padolí, Doubenus, starý voják. V Padolí nádeničil, nejvíce na faře, drva klál, při všem pomáhal. Za stavem nemohl vydržet, nejraději tak podělkoval nebo s poselstvím chodil. Sic zrovna nelítal jako Padolský krejčí Fidél Hanuš, který se z ničeho nic, jak si najednou vzpomněl, někam rozběhl, třeba do Prahy, a hned zase byl doma a šil, jako by byl jen za humna vyběhl.

Doubenus tak metešit neuměl. Ale šel, kdykoliv ho zavolali, třeba o půlnoci, do tmy a do každé sloty, ať pršelo nebo chumelilo. A byl ve všem spolehlivý, chodil lacino, často za najedení. Ovšem jeho najedení –

To se najisto povídalo, že měl na vojně dvojí porci. Teď doma bralo mu žerno zrovna tak znamenitě, jako když ještě sloužil v bílém fráčku s červenými výložky.

O vojně tuze vypravovat nemohl, protože v ohni nebyl a jen „ležel“ ve Veroně. Dlouhá léta. Naučil se tam slušně italsky, líp nežli všichni kamarádi a krajané, a ještě teď, když někdy v hospodě trochu zmokl, nebo za nocí, když v poli hlídal, na mezi nebo u boudy, zanotoval nějakou italskou píseň, jak ji slýchal tam dole ve Veroně, na niž rád vzpomínal. –

Doubenus Marka znal; ale nepřidal do kroku, jak ho pod lipou zhlédl. Jen jeho hladká, zdravá, krevnatá tvář tupého nosu se usmála, t. j. ústa se silně roztáhla, až bylo vidět zdravé ještě, silné zuby, a hnědá očka se přimhouřila.

„Co neseš?“ volal na něj Marek, dychtivý novin. „Ale málo, skoro nic. Dej pánbůh dobrýtro,“ docházeje dodal a pořád se dobrácky usmíval. „Chtěl bych pár volavých.“ Doubenus stanul pod lipou. „Jakých?“

„Kvíčaly a ikauce, našemu jemnostpánu.“

„A co už teď?“

„Když o všechny přišel. Tuze o ně dělá.“

„A jak, co?“

„Marku!“ ozvalo se od fary. Farář stál na prahu a hrozil prstem; Marek se hnul, hned se měl k odchodu, ale nahlas odmlouval, třebaže a právě proto, že to jemnostpán neslyšel:

„No, no, pro chvilku, vždyť on kantor beztoho není doma.“ A k Doubenovi řekl:

„Však ty se pozdržíš.“

I šel, dál mezi chalupami, cestou ke Slatině, Doubenus na faru. Už u zahrádek smekl, políbil ruku farářovi, jenž na něj čekal, vyřizoval od Padolského jemnostpána pozdravení, rozepjal soukennou vestu, až ke krku zapjatou, lovil pod ní, až vylovil psaníčko. Farář si je vzal, poslal posla do kuchyně, a sám vešel ze dlážděné síně dřevěného stropu do svého pokojíku. Ani pořádně dveří nezavřel a již rozdělával psaní, složené z tuhého půlarchu. Posílal je farář Zeidler, jeho dobrý, důvěrný přítel už hned ze semináře.

Ale v psaní lamento, samé lamento! Farář Zeidler, náruživý čihař, oznamoval o nenadálé smrti dvou znamenitých kvíčal, které si pečlivě choval od minulého podzimu na čižbu letošního podzimu v temnu, v zastřených klecích jako (...)

(......)