Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Prostřed Slatinské hospody v jizbě stál dřevěný sloup, do tmava hnědý, hodně očazený. Podpíral ohromný trám, jenž se nesl nad celou prostornou světnicí černého, povalového stropu.

U tohoto sloupu stála uvázaná bradatá, strakatá koza mlčky, ocáskem potřásajíc. A jestliže snad zamečela úžasem v té neobvyklé místnosti a společnosti, nikdo jí z těch dopilkubů neslyšel a nedbal. Basa to všecko přemáhala a pronikala. Starý Dušek, v zeleném kabátě úzkých rukávů, na ni hrál opodál tmavého šenkyše, stojícího v rohu vpravo ode dveří. Hrál – jezdil divoce šmytcem po strunách, až mu prameny sivých vlasů, které od týla přes temeno k čelu česával, se třásly i volně poletovaly. A basa hučela, bručela, vrčela a zase flažoletem žalostivě až ječela.

Ostatek muzikantské bandy, dva klarinety, Macek, bleděmodrých, vykulených očí, a Falta, tenkého nosu a širokých tváří, oba mladí, oba v plantách, pak dvě trumpety, bratří Šimonové, starší holohlavý, mladší trochu šilhavý, a Středa, lesního rohu mistr, krátký, vyvstalých ramen, s ohrnutými pantalony a s čepicí skoro až do nosu sraženou, stáli kolem starého Duška a jeho basy, všichni jako všechno kolem v polosvitu.

Bylo časně ráno toho dne, co našli na Boušínské faře frátera na zemi povaleného. Všichni se vraceli ze Lhoty ze slavných svateb; od outerka tam hráli, od outerka tam pili a teď, už doma, ještě se stavili a dušičku zalévali. A notně. Tři dni mokli pod sklínkou, a teď, nadobro zmoklí, smáli se a shýbali se k Duškově base, arci ne na pevných nohou. Ba Šimon mladší, blikavý, s trumpetou na zádech, se o bratra opíral, jak se skláněl k base, do jejíchž velikých es podivně šilhal, jako by chtěl její temné nitro prozkoumat, co tam dělá zelená žabka.

Bombardon vedle, dlouhý a tenký Postupa, nevyspalý, rozcuchaný, v pikové vestě, měl svou velikou troubu před sebou, před nohama na korpus postavenou, a volal, ruce v kapsách, nohy do kolen, jako nalomený:

„Sólo! Zelená panenka, sólo!“

To volal na podivnou tanečnici, které nebylo vidět, ale která té chvíle, kdy Duškův šmytec na hrubých strunách tak řádil, jistě hodně vyskakovala. A tomu se smáli. Jen starý Pašťalka ne. Ten, také sám jediný, seděl na židli, vedle Postupy, maje starý lesní roh na klíně, a klímal. Tu třetí noc bylo znáti na tváři všech i na účesech a silně také na Postupově pikové vestě, kterou mu žena dala, když šel na ty svatby do Lhoty hrát, čistě vypranou a pěkně vykoulenou trdlem a deskou. Této ranní chvíle vypadala skoro tak jako loni o masopustě, když Postupa o muzice na Hořičkách, zapomenuv na ni, vlezl pro švandu do komína a vzal hospodskému kolik šrůtů uzeného masa.

Kápo všech, kantor Šolta, čtyřicátník, za stolem u okna, v hřebíčkovém kabátě, s černým šátkem na krku a v černé zapjaté vestě, se s nimi nesmál. Hlavu černých vlasů, do zardělých spánků česaných, opíral o dlaň a něco mumlal, jako by se s někým přel. Ale seděl sám a nevšímal si jako ostatní dvou starších sedláků, svatebních hostí, kteří se s nimi vraceli (...)

(......)