Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Nežli minula hodina, věděl Boušínský farář o všem, co bylo v hospodě, co na vsi i ve škole, kde se průvod zastavil. I to, že učitelka právě poklízela v klase, že byla už prve celá vyděšená, když jí Marek přišel říct, aby učitel přišel k jemnostpánu, a teď, když jí muž přišel s kozou a s těmi opilci, že utekla.

„A co on?“ ptal se farář.

„A nic, jen samé šašky; rozdával dětem koláče, uvázal kozu, pak šel hledat učitelku, až ji našel na půdě. Plakala tam.“

„Má nad čím. A co on, jako oul?“

Už to nešlo zamluvit. Marek pokrčil rameny.

„Udělal to neudělal, to ještě nemám jak se patří vyzpytováno. Ale moh, moh. Zas už se smál – a jak! jemnostpánům – jako ikaucům, a – a taky včelám.“

„Co řek?“

„No, co by řek – zas mouchy, samé mouchy.“

„Tak, tak,“ farář zčervenal. „Paňáca! A teď rovnou cestou k němu, hned, ať nechodí, ať už nechodí. Nechci ho ani vidět,“ a třepal rukama. „Jděte, Marku, a vyřiďte to jí, jemu ne, tomu paňácovi. Jemu ne.“

„Kdo by s ním mluvil, jemnostpane!“

Marek vydal se nanovo na cestu.

Jak jen přes práh vykročil, zašel farář do druhého pokojíku, odstrčil na stole rozevřenou matriku, vytáhl ze zásuvky arch papíru ne valně bílého a chystal se do psaní. Všecko konal rychle, odhodlaně. Prve, nežli Marek přišel s novinou, pozbýval zas energie. Kolísal. Což kdyby Šoltovi křivdil? mínil stran včel. Teď také nevěděl o nic více, ale ostatní zprávy Markovy nutily ho k rozhodnosti. Tak to nemůže zůstat, pomýšlel. Neváhaje, namočil brkové péro, aby podal zprávu vikáři.

Ale jen napsal nadpis, už se zastavil. Co učitelka, co děti? Šest dětí! Opřel loket pravice o stůl, levou o bok a přiklonil šedivou hlavu. Utekla na půdu, vzpomínal, hanbila se, plakala; hodná, přičinlivá žena, a ta drobotina – Ale kdyby ono – Ale přijde všecko do hlasu a jak – A vždycky mu říkal: Uhlíček k uhlíčku a bude oheň, a je. A Rtyňský a Kostelecký – co psali? A zas mouchy, zase dnes, a poškleboval se, jemu a Padolskému, a také stran volavých, stran ptactva. A kronika – vida, na tu nemůže zapomenout. A jaképak orace! Vždyť je chytrý dost, samé moudro, ví, co dělá. Farář namočil brk a jal se psáti oznámení vikářovi. – Marek se již tak nehnal jako prve. Věděl, že se ničeho nedoví, že jistoty nenabude, kdo povalil frátera. Že ráno zrovna na učitele připadl, toho byl jeden kořen jako u faráře. Svěřilať včera panna Aninka Markovi, a to, když si mu postěžovala, jaké měla v noci pškání^[11] a jaké pak hrozné sny o duších v očistci, že se Slatinský učitel v Kostelci v neděli opil a jak tam nectně mluvil o včelách o dušičkách i o jemnostpánovi. Hrobař tím spíše obvinil učitele, protože měl na něj sám svrchu pro jeho žerty a vtipy, kterými si jej kantor často dobral; to za to, že o něm Marek řekl, že učitel má takové divné boty: jedna že nechce do kostela a druhá z hospody.

U školy, nízkého roubeného stavení malých oken pod šindelovou střechou, bylo ticho. Slavný průvod učitelovy kozy se rozešel, muzikanti se roztrousili po vsi. Jen ze školy, (...)

(......)