Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Tenkráte nemělo Padolí skoro žádných židů a skoro žádných studovaných lidí, t. j. svých, studovaných rodáků, ze starosousedských, půlpanských rodů.

Židovská rodina žila tu po léta jedna jediná, Lustyka Herrmanna, jenž ostával v bednářově příbytku nahoře v ulici, vlastně při silnici vedoucí z náměstí či městečka.

A pak v tento čas, totiž s podzima toho léta třiadvacátého, shora psaného, přistěhovala se druhá rodina židovská do Padolí. Vlastně půl rodiny: Jakub Lewit, mladý, asi třicetiletý, a sestra jeho Justyna, o hodně let mladší. Lewit usadil se v Krůčkově zděném domě, jenž byl v Padolí první zděný a patrový, kousek výš nad Lustykem vydavačem, pod kostelem, a začal si šenk kořalky.

Padolští měli Krůčkovi hrubě za zlé, že si vzal žida do nájmu. Rovněž tuze vytýkali, že ten židovský šenk je zrovna pod kostelem, a před lety, když si ho tu chtěl zařídit domácí Člověk, tomu že krajský úřad nedal povolení, a to z té příčiny, že je to prý blízko kostela. Teď pojednou bylo dost daleko.

Ovšem, když Lewita poznali, upřímně se všude divili, jak si to povolení vymohl. Nic se nelichotil, nevtíral, a slovo aby mu skoro dukáty platil. Hosta uvítal na půl huby, hovorů nezačínal. Mlčky a skoro zasmušile sedal v hnědém šenkyši plném placatých, velkých lahví skleněných i skleniček a plecháčků, nebo si v knize zapisoval, počítal, trochu rochličkovatý,^[13] ale málo, přibledlý, kučeravých, tmavých vlasů, s licousky na skráních, pohledu zamyšleného, ne ošklivý člověk. O jeho sestře se už mluvilo, jaké je podobné děvče, a také o tom, že jí je bratr jako máma. To byli Padolští židé.

Učených, domácích bylo tím časem také jen dvé.

Mladší z nich, ze „dvora“ Antonín Jírovec, měl v létě slavnou, ba přeslavnou primicii (byla zas první po stu letech) a dostal se pak za kaplana někam do kraje. Druhý byl už léta letoucí z místa ve světě, než tohoto roku se obzvláště přihlásil. Pocházel z Langrovské velké hospody na náměstí, dřevěné, s dlouhou pavlačí do dvora. Tou dobou byl skoro sedmdesátník a žil v Praze. Staří Padolští ho pamatovali, jak občas z Prahy domů přijel, v minulém století, v tupetu, s copem a ve vyšívaném fraku sametovém. To byl ještě svobodný.

Pak přijel po letech a ne již v tupetu a v copu, nýbrž s vlasy hladko učesanými, v pantalonech, mezi půlpány, on, Jan Langer, celý pán a velký pán, při „slavné české appellací protokolsdirektor“, a ne již svobodný, nýbrž s dlouhou, štíhlou paní, jež měla klobouk jako slepičí kukaň, plný květin a peří, kus to přepodivný v půlpanském hnízdě, kde panovaly placky a čepce. Když šla první neděli do kostela na hrubou, když tam s manželem usedla v konšelské stolici u oltáře, v úzkých, světlých šatech, vysoko pod ňadry spjatých, v rukavičkách až nad loket, s „bajaderem“ z růžového krepu přes lokte, nechávali na ní oči a šeptali si, že je vystrojena jako Náchodská kněžna. Také si dala dost ruce líbat a promlouvala tak milostivě, zvysoka, a ještě ne s každým.

Nejvíce si oblíbila mužovu sestru, (...)

(......)