Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX.

Jelikož není vesnice, aby v ní nebylo posvícení, rozumí se, že i v městečku Padolí je slavili. A ne půlpansky, anobrž pansky. Tenkráte vždycky tu neděli po pouti, takže některý rok chodili hned ze slávy zas do slávy. Až leckde ani rady sobě nevěděli, co slaviti, pouť-li nebo posvícení. Pročež slavili pouť a drželi posvícení.

Toho léta 1823 nic jinak neučinili. Posvícení začalo se jako vždycky, ale při samém konci zběhly se věci pamětihodné. V sobotu třeli trdly mák a dělali sladkou moučku i jiný omastek na koláče, jichž hodnou část roznosili ještě téhož dne hoši výslužkou na talířích v bílých šátcích, a to do nejbližších vsí přátelům a známým.

Téhož dne také vyvěsili oba řezníci, více jich v Padolí nebylo, na odiv rozhojněnou zásobu masa a vyložili mnoho, mnoho prken drobů. Nazejtří však po ránu toho slavného dne posvícenského nebylo na těch prknech ani stopy po jitrnicích, po jelitech a ohromných bachořích; ani špejle nezůstalo. Zato vanula vůně po staveních, ze stavení; v poledne pak i odpoledne běhali hoši, děvčata z hospod se džbánky ubrouskem ucpanými, jež většinou jenom jednou do roka načichly zahořklou vůní panského piva, a to v ty posvícenské dni.

Po nešporách vyhrávali „na městečku“ před Langrovou dlouhou, dřevěnou hospodou. Vyhrávali pěkně od podlahy, až se městečkem rozléhalo. Muzika volala, vábila.

Také mladá židovka, Justyna Lewitova, nechala všeho, jak první veselé zvuky k ní zaletěly. To právě vyšla před stavení a chtěla se džbánem ke studni. Ale zapomněla a stanula, těmi zvuky přičarovaná. Oči jí jen hrály, a nejraději byla by se nakvap dala s těmi hochy a děvčaty nedělně vystrojenými, kteří kvapili k muzice.

Dlouho však se džbánem v ruce nestála. Okno u nich zadrnčelo, jak někdo na rám zabušil. Trhla sebou, otočila se a chvátala ke studni; po oknu se ani neohlédla, dobře vědouc, že to bratr hartusí. Zamrzelo ji to, a nechutě pak vcházela do stavení. A nechutě pak večer doma meškala.

Nikdo nepřišel, nebylo jí doma potřeba, a přece nemohla si odskočit. Také neměla kam. Vincina byla u muziky, jako všichni, dole v hospodě a tam ona nesměla. Seděla s bratrem sama v prázdné, tiché světnici. Přecházel jí, kouřil z dlouhé dýmky, utíral lojovou svíčku v dřevěném svícnu, nemluvil; a když se pak ozval, bylo jen o věcech obchodních, platil-li ten neb onen, když mu ráno nalévala, a zase ji napomínal, aby byla opatrná a každému neuvěřovala.

Justyna odpovídala, co musila, ale když bratr napomínal a radil, mlčela; ani neposlouchala. Už by byla ráda, kdyby přestal, kdyby alespoň někdo přišel, že by měla pokoj. Vzpomněla na Doubena, kdyby ten – Toho si sama přála, že by alespoň něco vypravoval a pověděl, jak bylo tam dole, v Itálii, a byla by se ho zeptala na tu pěknou paní zámeckou, co byla o pouti na faře.

Doubenus však nepřišel.

Na chvilku vyběhla oukradkem ven před stavení, neuslyší-li alespoň hrát. Temně modré nebe hvězdami jen jiskřilo. Bylo ticho v podzimní ten večer, každý krok dál v ulici se rozléhal (...)

(......)