Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI.

Starému Zejdlovi, jenž měl na dolejším konci nevalný, roubený příbytek, přišli také hosté: jeden až od Hrádku, bratr Škoda, ten přišel na poledne, bratr Hejnyš ze Záles, ze samoty několika chalup v lese u samých hranic, a bratr Burdych z Padolí. Tito dva až odpoledne. Nepřišli pro hody, ne se najíst, napít, ale do shromáždění, potěšit se, posilnit.

Byli, jako skoro všichni evangelíci po okolních vesnicích, přihlášeni ke vzdálenému sboru v Klášteře. Kněze tu neměli a zřídkakdy ho viděli; nejspíše o pohřbu. K pobožnosti se sami scházeli.

U starého Zejdla, nahrbeného, bílých vlasů a těžkých, upracovaných rukou, dost často. Byl nádeník, poctivý, pravý mozourník. Na něj nemusil nikdo dohlížet, když pracoval. Sám si odpočinul, ať tu kdo byl nebo nebyl; jak si oddechl, dal se opět do díla. Již se mu od práce třásly ruce.

Dobrý šedesátník, pamatoval časy Marie Terezie, kdy ještě schovávali knihy a tajně v nich čítali, pamatoval a často a rád opakoval, jak starý otec jim v takových chvílích říkával:

„Uvidíte, že to zas přijde, že se bude moct každý dát na kterou víru bude chtít, tak vy na svou starou pamatujte.“

A syn pamatoval. Když vyšel toleranční patent, přihlásil se k helvetské víře. Tentokráte už jeho otec nebyl na živu. –

Toho posvícenského odpoledne, kdy v Padolí hlučně slavili, seděl s hostmi ve své nevelké vybílené světnici s tmavým stavem v koutě; od včerejšího, sobotního večera stál nehnutě. Starý Zejdl byl beze všeho; tím více se odrážely zarudlé jeho ruce, těžké jako kladivo, od bělostných rukávů košile. Místo si vybral zrovna u okna, hosti usadil více do rohu starého stolu, na němž ležel starý kancionál v tmavé kůži, očouděný, usmolených rohů, a bible stará s růžky desek žlutě kovanými.

Zejdlovi nalevo seděl Škoda, nevelký, nezdravé barvy, zamodralých rtů, dlouhých tmavých vlasů za uši sčesaných. Byl v nedělním tmavém kabátě, patrně už hodně starém, vesnického střihu a díla. Vedle Škody usadil se v tmavomodrém burnuse dlouhý, hubený Hejnyš, s vlasy do čela, jemuž se tvář stále pousmívala. Nevelký Burdych, jeho soused, zardělých, plných tváří, nejčilejší ze všech, byl jako křeček.

Hejnyš, maje ruce před sebe na stole volně sepjaté, upíral zrak na bratra Škodu. Neduživý ten tkadlec z odlehlé vísky, po vrchu po dole roztroušené, byl ze všech tu nejvíce pročtělý. Rád a výmluvně vykládal; do své řeči vplétal obraty a slova knih. Mluvil volně a ještě chvílemi ustával, aby si vydechl, odpočinul.

Pověděli mu o známých bratřích v okolí, pověděli mu, že počet jejich po vůli boží roste, jako ve Lhotě za Machovem, tam že nějaký Pavel, sice ještě katolík, k bratřím se hlásí a že se chce dát odepsat.

Pak bratr Škoda jim zase o jejich houfku podával zprávu, o bratřích roztroušených po kopcích v Tysu, v Borové, ve Rzech.

„Neubylo nás, ale také protivenství neubylo. Však ale bývalo hůř, obzvlášť od toho osudnýho roku tisícstýho šestistýho dvacátýho, co naše Čechy s Moravou přišly o tu krásnou, vzácnou svobodu (...)

(......)