Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII.

Umrzlé hrudy zarudlých měkkot, do temna hnědé ouhory, vybledlá luka i stráně zasmušily se v tupém, zkaleném světle zatažených nebes; a lesy černaly. Šedá oblaka visela nízko a bez hnutí. Mráz ulevil, ale všude tesklivé ticho, plání i dolem, a ve vzduchu mrtvo, ani hlasu. A přece jako by se něco dálo, jako by mělo něco přijít.

Rostl sníh.

Nesla ho sněhová oblaka, až pak, bylo odpoledne, zabělaly se povětřím první peřité chomáčky. Kmitaly se bludně, tiše a řídko, poletovaly porůznu, točily se, kroužily, víc, hustěji, běleji, rychleji v neklidném letu, vířivé, jako by se honily, stíhaly, až zbělalo od nich povětří. Honily se, vířily a v tom chumelení nesly se a připadávaly tiše k zemi.

Dalo se do sněhu, sypal se bílými oblaky a pokryl cestu měkkým pokrovem, bez poskvrny bílým.

V tu chvíli pospíchala stará učitelka Kalinová ze školy od syna domů, do svého příbytku. Byla dohlédnout na synovu panickou domácnost, jak občas činívala. Zachuchlaná ve velký, vlněný šátek, klopila hlavu, přimhuřujíc oči před sněhem; nezastavila se až před svým stavením.

Ploty jeho zahrádek, stromy jejich, vše ve sněhu; cestička mezi zahrádkami plna ho až po sám skoro práh. A šlápoty k němu od bot, a body, čmáry vedle nich jakoby od hole. A stopa čerstvá!

Kdo by teď k nim? Radostné tušení padlo jí do duše. Jako mladice pospíchala ke dveřím, oklepala se střevíců sníh, chvatně, co jen o práh zavadila, vkročila do šeré síně a dychtivě otevřela dveře světnice.

Je to on! Antonín! Přišel!

Slušně urostlý mladík, tmavých vlasů, kulaté hladké tváře, v tmavém kabátě, v nohavicích do bot, stál u stolu, na němž měl rozložený vak, kožený pinkl zánovní, hodně plný, jak se na pořádného tovaryše slušelo. Vybíral, pochýlen, z něho různé balíčky a mluvil přitom vesele, s úsměvem na mladší sourozence. Klečeli za stolem, nachýleni přes tabuli, s tváří vzrušenou, s očima plnýma živé pozornosti, sledovali každé jeho hnutí a dychtivě čekali, co z hlubin svého vaku zase vytáhne. Anince, jež jako Lojzík držela v ruce bratrův dar, kulatý obrázek v rámečku, až se tváře rděly.

Ani si nevšimli, že matka vešla. A ona neviděla jich. Jen staršího, Pražana.

„Jezus! Hochu!“ zvolala hned u prahu hlasem radostí prochvěným, vznesla ruce a chvátala ke stolu. Nedošla však. Syn se naráz otočil a jí naproti zrovna skočil. Chytla ho, objala, a on jí líbal měkké, uvadlé rty.

„Hochu! Hochu! Co jsem se tě načekala, kdys přišel?“

„Teď, maminko, před chvilkou.“

„Inu, Marjápanno, kdo by se nadál? Odskočila jsem k Janoj, a taky jsme o tobě povídali. A v tenhle nečas, chudáku – bože, bože. A co žes dřív nepřišel?“

„Nemoh jsem, maminko. Byl bych rád přišel na posvícení, dost jsem se těšil, ale najednou se mistr roznemoh, a tak to neslo, nechat ho, a žádal mě –“

„No, jen když jseš tu. Děti, Lojzíku, Aninko, to máte radost! Viď a vyrostli, Aninka; a co strejček pražský?“

Antonín sotva vyřídil vzkaz, a již se učitelka vyptávala, je-li ušlý, a litovala ho, že měl zlou cestu v (...)

(......)