Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII.

Byla by ještě toho večera k Frýdkom ráda odskočila, bratr ji však nepustil. Ze sedničky, když sdělávala stehlíka s okna, zahlédla mladého učitele, jak s Lojzíkem a s Aninkou pospíchá dolů k učitelce, uvítat pražského bratra. Ten že je prý hezčí nežli učitel. Řekla jí to onehdy Vincina. Teď na to vzpomněla. A z Prahy jde – Ten toho viděl!

Ráno, když zavěsila stehlíka zase do okna, zůstala pod klecí a dívala se ven. Sníh už nepadal, ale všude ho dost leželo. Jiskřil se v studeném, zářivém světle vyšlého slunce. A nebe se krásně modralo jako na jaře.

Zvonili na mši. Cestou ke kostelu, dost už prošlapanou, trousili se lidé. Dnes řidčeji nežli v jiný všední den. Starý Kliment s copánkem scházel, i ten onen staroch, jemuž se dnes do toho sněhu nechtělo.

Justyna vyhlížela. Zvědavost ji držela u okna. Snad že půjde učitelčin syn do kostela a na faru. A šel, dočkala se. Šla stará učitelka ve vlněném šátku, zpod něhož nad čelem čouhal šátek na placku uvázaný, držíc v rukou modlitby v šátku zabalené, drobná, ponahnutá; šla drobným krokem vedle mladého muže. Na tom uvázly oči mladé židovky a nespustily se ho.

Mžikem přehlídla ho od hlavy do paty, že mu sluší vysoký klobouk nahoře širší, že skořicový dlouhý kabát se čtyřmi límci přes ramena je na něm jako ulitý, jak mu na tělo pěkně přiléhal; a boty lesklých holinek měl s kopnami jako ten pán ze zámku o pouti na faře.

Vypadal onačeji nežli všichni Padolští hoši, Pražana bylo na něm vidět; a Vincina měla pravdu, hezčí je nežli bratr učitel. Dívala se za ním, až zašel, ale myslela na něj i pak, na to zvláště, přijde-li k Frýdkom. Kdyby se tam s ním setkala –

Antonín učitelčin se včera již nikam nepodíval. Přišel bratr, přišli ze sousedství, jak se doslechli, poseděli, pak zůstal opět s matkou sám, mluvili o nebožtíku otci, uslyšel o jeho pohřbu, jak byl slavný. A zase Praha do toho přišla, i jak se udělá mistrem, jak asi bude. Matka mu odestlala ve světnici příjemně vytopené, kde celý večer seděli. Usnul, oči se mu hned ukradly a spal tvrdě, beze snu, až do rána.

Večer usínal spokojeně, v blaživém klidu a vědomí, že je doma, u matky. Když si to ráno, za šera ještě, jak se probudil, uvědomil, v tiché radosti až oči přivřel; pak se chutě v posteli protáhl a opět se skrčil, do peřiny zatočil, a jako myš ani se nehnul a naslouchal, mile překvapen, když matka na síni, patrně v nístěji zatápějíc, zazpívala jako zpívávala, tentokráte tlumeněji svou ranní.

Po snídani, Antonín si vyžádal opět kyselo, šli do kostela. Ze stavení vyšel s jasnou myslí, osvěžen zdravým spánkem. Bylo mu jaře. Když šli kolem fary, dost se tam ohlížel, je-li ještě jemnostpán, pan kmotr, doma. Nezhlédl ho. Hřbitovní schody z červeného pískovce i černá, dřevěná vrátka byly sněhem hodně zasypány; hřbitov pak všechen bělal se jasnou celinou, jiskrným na slunci pokrovem. Zasněžené hroby zvedaly se měkkými konturami.

Učitelka vedla syna k prostředním dveřím, a tu ukázala na hrob blízko kostelní zdi.

„Tady (...)

(......)