Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV.

Jak viděla učitelova Pražana jíti do kostela, tak ho také zhlídla, když se zastavil na faře a když zašel do školy. Jakub Lewit se toho rána jen divil, co sestra v sedničce vedle pořád kutí, co tam má. Zavolal ji, ale hned se mu zas ztratila, a zase ji pak zastal v sedničce.

„Co tam pořád máš?“ ptal se již rozhorleně.

Vymluvila se na stehlíka, že mu spadlo bidélko. Zabručel, že má o toho stehlíka tuze velkou starost. Mrzelo ho tím více, poněvadž ptáka, jelikož byl dar farářův, vůbec nerad viděl. Všiml si také, že sestra dost nechutě vzala noviny, když jí řekl, aby je zanesla Lustykům. A hned tu zase byla, to se tam jen otočila. I to ho mrzelo, protože odjinud tak nepospíchala. A hned zase byla jako voda v koši, hned zase u stehlíka.

Už se rozzlobil a pohrozil jí, že tu klec i s ptákem ven vyhodí. Neozvala se, neodmluvila. Cítila jako tichou svou vinu, že tu je, že tu čeká, aby mohla vyhlížet. Byla zvědava, chtěla ještě jednou uvidět toho Pražana, jak půjde ze školy. Nevěděla, že ho minula, že již přešel.

Pak ho již celý den nespatřila. Zato o něm odpoledne uslyšela od Vinciny Frýdkovy, že chodí po přátelích, že byl dole u Langrů a také u Prouzů.

„To jsou také přátelé?“

„Ne, ale učitelka jim kmotruje. Tomu nejmladšímu ďoučátku, jmenuje se taky Vincka, jako já.“

„U vás ještě nebyl?“

„Nebyl, ale to on přijde. Sluší mu to, viď?“

„To sluší.“

„Ten by se ti líbil, viď?“

Justyna se dala do smíchu.

„A co prý má šatstva,“ vykládala Vincina a přehodila přes nahé ruce zástěru, „a co věcí prý přines. Počkej, ten bude vypravovat.“

„O Praze! Ó, to bych ráda slyšela.“

„Přijď večír.“ Otřásla se. „Hu, je zima.“

Děvčata se rozběhla.

Justyna navečer k Frýdkom odskočila. Pospíchala tam, ne však tak vesele, bezstarostně, jako jindy; a na síni, když brala za kliku, ucítila srdce. To pomyšlením, že tam zastane Pražana. Nezastala však a také se ho nedočkala. Nepřišel.

Druhého dne před samým polednem odběhla si k Frýdkom; tak často činívala, promluvit slovo, dvě nebo aby se něco zeptala nebo něco se smíchem Vincině oznámila, a zas aby se již otočila a jako vítr domů, aby ji bratr nesháněl.

Toho dne vběhla také, jako když vlaštovka vletí do světnice, a již ve dveřích volala, bude-li večer přástva. Ale ani nedořekla. U stolu seděl někdo, koho se v tu chvíli u Frýdků nenadála. On, Pražan. Seděl se starým Frýdkem, jenž byl beze všeho, jen ve vestě a v bačkorách.

Tvář i pěkné čelo mladé židovky se zapálily náhlým ruměncem. Okamžik stála v rozpacích u dveří, pak hned hledala Vincinu. Ta seděla u kolovratu, ale nepředla. Justyna šla k ní teď krotce, volným krokem.

Poděkovala svým milým způsobem, když ji starý Frýdek vítal; přitom ji pojmenoval jménem.

Vincina se jí smála, že se lekla, a hned řekla mladému Kalinovi, tuhle Justynka Lewitova, ta že taky ráda poslouchá.

„Já o panně Justynce už taky slyšel.“ Mladý hodinář řekl to dvorně, po městsku, s titulem „panna“; v Padolí jen jménem děvčata jmenovali.

„O mně? (...)

(......)