Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV.

Nějaký čas mluvili v Padolí skoro jen o mladším synu po nebožtíku učiteli. Za tu dobu, co meškal v Praze, zmužněl, vyrostl a domů přišel pěkně ošacený. Hodinky měl a z kapsy u vesty mu viselo na stříbrném řetízku lesklé jou-jou, ozdoba v Padolí tenkráte vzácná, jaké neměl ani dolejší mlynář.

Hoši Antonína obstupovali, prohlíželi si ho, když se v neděli s ním scházeli nebo když ho potkávali, nejvíc ovšem jeho zlatý prstýnek, lesklé jou-jou a hodinky, které bily i v kapse!

Mnoho hovoru pak opět padlo, když jednou odpoledne, bylo vlhko a sychravo, neboť první sníh zatím sešel, zarazil těžký povoz pod bělavou plachtou, s bednami a balíky vysoko naloženými, čtyřmi tažený, před stavením staré učitelky Kalinové.

Povoz byl Jana Lokvence, formana ze sousední Poříče, jenž pravidelně jezdil do Prahy. Z toho povozu složili dvě bedny hodně veliké a zanesli je do stavení.

V bednách byly Antonínovy věci, co ještě v Praze nechal, a pak co si tam už chystal do řemesla.

Začal je pak ihned. Byl tu asi prvním hodinářem, co Padolí Padolím stálo. Zavedl si všechno jak náleží. Verštátek měl zrovna u okna do zahrádky, za kterou byla silnice či hlavní Padolská ulice. Na stěnu zavěsil černou skřínku zasklenou, plnou kapesních hodinek, a po stěně dál tikaly a cvakaly hodiny visuté, různých tváří, divných ciferníků, pěkně malované s obrázky nahoře, zánovní, starší i prastaré, z minulého století ještě, začuděné, hnědé, plné mušinců, s ciframi sotva znatelnými, jež přišly na správku.

Kyvadla neúnavně kývala, volně, povážlivě měříce čas, nebo rychle, jako chvatně, nedočkavě, zvláště jedno malé a krátké, jež viselo nad ciferníkem. Klapaly, cvakaly, někdy naráz v některých hrklo, hrčelo, někdy v ty zvuky zahlaholil pronikavý hlas kukačky, když se ukázala ve dvířkách nad ciframi hodin.

Pod nimi seděl, u stolku plného pilníčků, klíštěk, pilek a pinset, mladý hodinář, pracoval, pískal si nebo popěvoval. Ráno a někdy za dne, kdy maminka zanotovala svou, spustil s ní a přizvukoval pěkně druhý hlas, až bylo milo poslechnout.

Z počátku, když si začal řemeslo, stáli u jeho stolku skoro ustavičně Lojzík s Aninkou. Čuměli, dívali se, stopovali, jak bratr co kutil a robil, divili se, když jim ukázal záhadné nitro hodinek, plné blýsknavých koleček.

Také ze sousedství přicházeli, kamarádi, podívat se, pak už víc jen na toulku, pohovořit. Mládenci zvláště rádi chodili a pobyli. Antonín leccos věděl a pověděl, rád začtveračil. V ten čas, po Padolském posvícení, před adventem, noviny jen pršely. Nejvíc o Lišákovi a Lancutském, někdy tak tajemném a hrozném. Z Náchoda je odvezli do Hradce. Tam jako by zapadli. Než jenom na čas. Hned se zase po celém Padolí o nich mluvilo, když musila také Lišáková do Hradce a když potom také někteří sousedé byli tam povoláni, ke krajskému soudu za svědky. Už o tom bylo dost řečí.

Ještě více pak, když sousedé se za několik dní vrátili, když vypravovali o Lancutském a Lišákovi, jak je přivedli v řetězech, jak ti dva směle (...)

(......)