Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI.

V mraku a bouři skončil ten „amtsták“. Hřmělo česky, německy a hodně. Vrchní rudý jako krocan nadával i hrozil; rychtářům však jako by sprchlo po dlouhém suchu. Ti vpředu stáli sice jako pěny, ale v očích jim hrálo a v koutkách úst trhalo; ti zadnější se smáli a zubili.

Každý měl z toho radost, jak Vacek dohřál pyšného direktora, i z toho, co vyvedl Mackovi. Jen Mityska ztuhl; jako vyjevený díval se na Vacka, jak pokojně stál a se usmíval v tom přívalu zlostných slov a v blescích panského hněvu a jak pak opět vysekl kompliment vrchnímu i tlustému kancelistovi a ospalému písaři, kteří z nařízení direktorova musili osmahlého řezníka vyprovodit do „díry“.

Odcházel jako hrdina a ne jako odsouzený, a jako o hrdinovi o něm mluvili, už když vycházeli.

A Mackovi se smáli, upřímně, s netajenou škodolibostí. Jen si to ještě přáli, kdyby ho mohli po tom arestu uvidět. Ale starý lev všechen rozezlen někam zalezl a neukázal se ani na chvilku.

Mitysku konšela to všechno zlobilo. Vacek měl trest, ovšem, ale ještě více slávy. Pořád jen o něm povídali a na něj, na konšela se ohlíželi. Proto se ze zámku hned vytratil. Doubenus však se tam pozdržel. Jemnostpán mu uložil, aby se zastavil u pana pátera Havlovického, vyřídit mu pěkné pozdravení a kdy je zas velebný pán v Padolí navštíví.

Když Doubena z kanceláře pustili, šel hledat pátera Havlovického. Doma ho nezastal. Čekal tedy přede dveřmi jeho bytu. A čekal trpělivě. Byl na to zvyklý a také ho sílila tichá naděje, že pan páter si vzpomene, že je takový dobrák. (Dobrák byl Doubenovi každý, kdo nebyl držgrešle a rád dal.)

Zatím P. Havlovický, jda zdola, z města, meškal na zámeckých schodech. U samé brány tam potkal Padolského rychtáře a Čejchana granatýra. Zastavil je, poněvadž je oba znal, a dal se s nimi do hovoru. Uslyšel o Vackovi a Mackovi i vrchním. Usmál se jen, ale nezasmál, a tak nějak trpce řekl:

„To jsou pořád staré časy, a měly by – už být novější.“

A hned se vyptával na Padolí, na pana faráře, rychtáře na hospodářství a Čejchana jak je s tkalcovinou. Granatýr, patrně potěšen, že se velebný pán dal s ním do hovoru, odpověděl, že by mělo být líp, chudý tkadlec že je na tom chuře, a že je dost nouze mezi lidem.

„A vědí, velebný pane, nouze není ani sestra ani bratr.“

„Vím, vím, ale Čejchane, vy sebou přece trochu vládnete, vám není tak zle. Copak vy musíte s každou kopou do Police, když tam ti handlíři přijedou? Jak pak, abyste si sám něco začal? Byl jste ve světě, nedáte se prodat, copak, abyste se zas do světa pustil?“

„Já?! A jak?“

„S plátny. To zboží ve světě draho platí. Nač má ty výdělky mít cizí? Já být vámi – a kdybych měl na trakaře začít. Několik véb krásného plátna, ale musilo by být jako vykvetlé, a to vy pořídíte, vy tomu rozumíte, to byste viděl, jak by v Karlových Vařích nebo v nějakých jiných lázních šlo na dračku. Víte, handle, mandle.“ Usmál se svým milým úsměvem a dodal: „Pamatujte na to. Až přijedu do Padolí, přeptám se, jak se (...)

(......)