Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII.

Počátkem adventu toho roku 1823 bylo ještě na hole.^[29] Zima však rostla, a tu noc před sv. Mikulášem mrzlo, až hvězdičky skákaly. Chalupy v kopcích i na dole, zarovnané kolem okének pařezy, dřívím i otépkami roští, zrovna se krčily v mrazivém větru, jenž se opíral do jejich lomenic a hučel zahradami, polem, korunami stromů.

Ty byly černé a holé; jen na jeřábích visely ještě zhnědlé hrozničky a na olších u řeky šáchů až černo.

Pusto v polích, pusto po cestách. Jen ve středu dopoledne zvučely zmrzlé stezky ve stráních i silnice dolem k Polici četnými kročeji. Hned záhy zrána šli tudy tkalci, tu tam nějaká ženská mezi nimi a také výrostek, každý s kopou, mnohý s dvěma, s jednou vpředu, s druhou na zádech, v pytli, v šátku, v plachetce zabalenou.

Šli šerem jako stíny, sami, po dvou, po třech, stoupali v tlupách, z vesnic jako tmavé pramínky stékali na dol a splývali s těmi z různých údolí. K Polici pak docházeli v houfcích už, proudem.

Tak ve středu; a v sobotu zas oživly stezky a cesty k městečku Padolí. Po ránu přicházeli. Mnohý těžko, šouravým krokem, mrzák ubohý, starci v bídné obuvi, ve vyrudlém, záplatovaném burnuse, nebo stařeny vrásčité, skoro do oblouku sehnuté, v chatrné loktuši, ve starém kabátku s varhánky, o holi v třesoucí se ruce, s uzlem na levé.

Od mládí se lopotili těžkou prací na polích, za stavem, v lesích, a když měli od toho dření ruce jako kliky, když nemohli na nohy, když stáří bralo dech a vzalo sílu, co zbylo?

Kdo mohl, předl, pomáhal soukat nebo děti choval a chodil v sobotu ptaným chlebem,^[30] přilepšit si, nebo proto, že ho necitelné děti posílaly, že musil.

Mezi těmi tkalci nebo sekáči věkem zkrušenými, mezi starými žnečkami a přadlenami tu tam vysloužilec, jako Rousek starý, někdy od regimentu „Stuart“. Byl nejednou v ohni, s Laudonem ležel u Bělehradu, pak od tureckých hranic zbrousil jiný světa kus; v Champagni byl, a v „Nídrlantu“, jak říkal, u Neerwinden bojoval a také u Famarsu, „kde třikrát hnali pagnetem šturm“, tam že byli skoro samí Češi, kolik regmentů českých, Brentano, Wallis, Brešenvil, Kallenberk, Kinský, a že si je ani všecky nepamatuje. Tam je vedli proti generálům republiky a pak také proti francouzskému císaři. A tu přišel o tři prsty, o dva na levé, o jeden na pravé.

Teď sešlý, ohnutý, v odřeném vojenském plášti, s režným pytlíkem přes bedra, chodil s dědky a babkami od prahu k prahu a prosil o boží almužničku a čekal, až dají, nebo odcházel mlčky, s prázdnou, když musil vyslechnout, že jich jde moc, cizích, ať si ostanou ve vsi, že tady, v Padolí, mají dost svých.

Měli, měli, ale ze vsí chodili přec, protože brambory letos málo podsýpaly a teď se tuze kazily, a protože byly bídné výdělky. Chodili staří a také děti, kolik pohromadě, větší i malé ještě, hladové ptactvo, jež se táhlo ke stavením, chudá drobotina, jíž se promodrávaly a sinaly tváře zimou, a jež se chvěla v nuzném obleku, v obuvi ovázané, provázky utažené.

Tak bývalo v sobotu od rána do (...)

(......)