Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII.

Řekl to tak znenadání, že syn okamžik se ani nehnul; jen oči na tátu upíral, v nitru mladíkově se však mocně hnulo. Ta slova zněla neobyčejně; nepochopil jich zplna, zněla mu dost tajemně, hned však v nich vycítil něco tuze vážného, i to že mu táta důvěřuje, že ho má za rozumného a za žádnou už chasu. A hned se mu také kmitlo, že snad tu bibli –.

Skočil, vzal čepici, oblékl kazajku a byl přichystán. Starý Pavel víc neřekl a syn si netroufal se ptáti. Šli mlčky od chalupy dolem při potoku, mezi příbytky.

Bylo v červnu, teplé odpoledne. Nebe krásně modré mělo jediný, bílý oblak, a ten sluncem prozářen odpočíval nad Borem, nad jeho šedými skalami, jež se určitě odrážely nad tmavými lesy ve svahu. Jejich hřbety tu i na ostatních stráních a kopcích se dřímavě na slunci vyhřívaly, ani plachý stín nekmitl se po ztichlých vlnách jejich vrcholků.

Po vsi sváteční ticho. Hustou zelení ovocných stromů i zeleným šerem olší u potoka, vroubeného širokolistou lupenicí a fialovým kostivalem, ze zelených koberců zahrad probělávaly se obílené chalupy omšených střech. Uschlé, zarudlé větvice lip od svatodušních svátků trčely bez šustu, nehnutě, nade dveřmi, u okenic, oken.

Krajinové, staré ploty ztrácely se v bujných houštinách kopřiv, tak jako kmeny stromů na zahradách v syté zeleni vysoké, husté trávy, pokropené bělostí kvetoucího kozího pysku.

Nic se nehnulo, ani růžový květ šípku ani bělostná kopretina travnatého svahu a břehu v mateřídoušce, stíny ležely bez hnutí. Slunce pražilo a prohřátý vzduch voněl dechem zeleného roští v hromadách tu a tam u stavení nasekaného.

Starý Pavel pořád mlčel, a synovi, jenž byl na to dychtivý, jak bude u Kubečků (tušil, že ho tam táta vede), nebylo do řeči. Také na bibli myslil, jaká bude a ukážou-li mu ji. Lidí nepotkali žádných. Jen tu a tam zahlédli někoho pod stromem ve stínu na zahradě za chalupou, bělostné rukávy košil, jak mužští seděli jen ve vestě nebo bez ní, tu a tam strakatý šátek, květovanou šněrovačku mladého děvčete s volnými rulíky, stojícího u plotu.

Okénky, zavřenými, zahlédli za mořskou cibulí, za trsy muškátu a pruty šedozelené rozmarýny tu tam někoho u stolu v bělostné košili nebo se jim kmitl tkalcovský stav, tichý, odpočívající. Mladý Pavel si všiml, že se na zahradách hodně po nich ohlížejí; pak potkali prvního člověka, Šulitku dolejšího, v nohavicích po kolena, holých lýtek a bosého, v zeleném fráčku, vrtidlo nepokojné. Ten, zubě se podivně, volal, když docházel, na starého Pavla s notným posměškem:

„Na faru? Na faru? Zrovna teď pan farář přišil příštipek.“

Rozchechtal se, zastavil a ohlížel se za Lhotskými.

Starý Pavel ani nehlesl; také se neobrátil ani pak, když zaslechli, jak Šulitka volá někam do zahrady nebo do chalupy, aby se šli lidičky podívat, jak Pavel běží na beranskou faru, do stáda, a že taky vede beránka, ten nestyda nesvědomitá.

To šli už Machovem, dlouhou vsí v úzkém dole při potoku. Když Šulitkův hlas dozníval, zahnuli z cesty nalevo přes (...)

(......)