Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX.

Navečer přišel starý Kubeček bez brejlí, ale stejně vážný. Pavlové podal ruku, řekl obvyklé: „Pánbůh vás potěš ve vašem zármutku,“ a hned k mladému. Toho těšil víc a zašel s ním do komory k nebožtíkovi, nad kterým mlčky postál, ne v zarmoucení, ale ve vážném, odevzdaném klidu; po chvíli se ozval, měkčeji, nežli mluvíval, hledě na nebožtíka:

„Nádoba byla hrnec, ale mysel měl pro boží praudu.“ Pak se k mladému poobrátil. „Nemrač, pámbů tak usoudil, a víš, pravý křesťan si smrti nevinšuje, ale také se jí nebojí.“

Za těchto slov přistoupil blíž k umrlému, jehož obličej a část bílého prostěradla blíž zásvitu malého okénka pronikaly z houstnoucího šera. Přistoupil, nachýlil se k nebožtíkovi, aby se mu podíval do tváře, jejíž zsinalost vedle hlubokých, zčernalých stínů v zapadlých očích, ústech, ostřeji, navlhle se probělávala. Okamžik starý písmák na ni hleděl, pak vzpřimuje se, zhluboka a vroucně povzdechl:

„Tak spánembohem –“

A vyšel ven. Mladý, jemuž se opět hrdlo stahovalo, za ním, až před stavení. Tam za starou třešní, v měkkém, po bouři vonném šeru se Kubeček zastavil a řekl tlumeně mladému:

„Eště tohle, milý hochu: Nic si z toho nedělej, dybys slyšal cokoliu. Nech lidi poudat, a zpomeň dycky na pánaboha, ten že je soudce a naše slitování. Jen se modli a cvič ve slově božím.“

Nazejtří odešel mladý Pavel s matkou do Machova na faru „o funus“. Dost se na tu cestu staral. Ostýchal se hlavně faráře, že s ním začne o nebožtíku tátovi a o těch návštěvách u Kubečků. Ale faráře ani nezastal. Vyjednal pohřeb s mladým kaplanem, který tu byl nedávno a Pavla ani neznal.

Ty dni, nežli starého Pavla do hrobu odnesli, byl Víšek u Pavlů dvakrát, třikrát a vždycky s ochotnou nabídkou, potřebují-li něčeho, že jim to obstará. Pavlová ho požádala, bez synova vědomí, aby objednal truhlu. Mladého to zamrzelo, když se o tom dověděl, a nedopustil, aby ji Víšek přivezl. Sám pro ni dojel s trakařem.

Když starého Pavla pochovali, mnoho se v jeho chalupě nezměnilo. Hlavně to, že nerachotily v jizbě dva stavy, nýbrž jenom jeden. Za tím seděl mladý a dělal ještě víc a ještě déle nežli za nebožtíka otce. První čas po jeho smrti skoro ani nemluvil, a Pavlová povídala v sousedství, že je syn z té rány nebo z tátovy smrti ňáko pitomý.

Z té hromové rány to nebylo. Táta mu nešel z mysli. První dny se syn přes tu chvíli ohlédl po druhém, tichém stavě, kde sedával táta, nebo ke dveřím oči obrátil, jako by ho čekal.

Pak nakapali mladému tkalci zrovna jedu. Máma sama mu přinesla, co zaslechla, o čem lidé mluví. Řekla to víc z povídavosti nežli z pohnutí. Ale synem to napoprvé dost otřáslo, když uslyšel, že to všecko je prý trest boží, že prý boží posel do táty uhodil proto, že chtěl táta na jinou víru a že jeho, Václava, také k tomu měl.

Hned si však připamatoval, co mu starý Kubeček radil, jako by už napřed věděl, co bude. I poslechl ho. Modlil se vždycky, když četl v „Praxis“, uvolnilo se mu, než přece váhal jíti ke Kubečkovi; neměl dost (...)

(......)