Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI.

Prvního úterka adventního chystal se na cestu. Toho dne dělal za stavem až přes poledne, až dodělal kus, aby měl všecko v pořádku, odpoledne pak zašel do Machova. Stavil se na hřbitově u tátova hrobu, pak zašel ke Kubečkovi a tomu pověděl, že zejtra odejde. Do té doby neřekl žádnému ani slova.

Kubeček se zamyslil, pohladil si dlaní vousy pod bradou vpravo vlevo, a mínil, tohle že je sakulenská věc, když taková stará osoba se poblázní, že o tom taky slyšel a že taky s Víškem jednal a jemu domlouval, co že obmýšlí, ale co ten, tomu že je svět a marnost nade všechno. A jemu, Václavovi, že se nediví, ať tedy spánembohem jde, že to je škoda, když měl mysel teď už rozvlaženou, ale že by mohl jít tadykle na Padolskou stranu, tam že jsou bratří, v Padolí samém, starý Zejdl, Burdych a v Zálesí Hejnyš. K těm aby šel, ti že mu budou nápomocni, aby je pozdravoval.

Mladý tkadlec byl za radu vděčen, děkoval, ale na okamžik se zajikl, a pak dodal, kdyby mu Kubeček tu knihu ještě nechal.

„I toť že nechám, jen si ji vem, sem rád, že sis ji tak voblíbil.“

Od Kubečků zastavil se u tetky Bitnarky. Seděla u kolovratu, u hořící louče v černém zubatém svícnu, a předla, plná pazdeří. Ztrnula, když uslyšela, co Václav hodlá, a už se na Pavlovou zlobila, jaká je to máma, a hned jejího syna litovala.

„Inu, hochu, hochu! Kdák by si pomyslel, že takle – To se Pámbů votočil a na jinou stranu vobrátil. Já nevím, chudáku. Do světa, ze svýho, z vlastního, pro takovýho ňamtu ležáckýho. Pámbů ti dej štěstí, abys nevzpomínal, ale máma. Šak ta bude a mračit bude, a bita bude; bude, bude.“

To již tiskla palcem a ukazováčkem nos, pak zástěrou přejela oči a pořád Václava litovala.

Těžko odcházel z nízké, vyhřáté sedničky své staré tetky, která ho, to cítil, měla opravdu ráda. Raději než vlastní matka. Té teprve po večeři oznámil, že zítra ráno odejde. Zarazila se, a pak se optala, kam.

„Hledat práci.“

„Tak nevostaneš?“

„Dyť víte; kvůli Víškoj.“

Čelo se jí začervenalo. Začala synovi domlouvat, co proti němu má, a vykládala, co Víšek jí řekl, jak ho má rád, jak by krásně spolu vycházeli.

„Mámo, jen aby s vámi dobře vycházel.“

Ohlédla se po něm. Slova i hlas uhodily do živého, a když jí vtom dával spánembohem, divila se, co že se už loučí.

„Vyjdu časně.“

„Dyť snad taky vstanu.“

Pozdě usnul, časně vstal, za tmy. Rozžehl louč, ustrojil se. Vzal na sebe podvlíkač, přes něj kabát, pláště nebo kožichu neměl, zavázal trošek svého prádla a šatstva do šátku a přidal do toho Kubečkovou „Praxis“. Nežli matka uvařila snídaní, neměl nikde stání. Chodil sednicí. Vyšel na síň, na zásep.

Bylo ještě husté šero, z něhož černě zdvíhal se táhlý Bor, posypaný sněhem (na dole byl jen poprašek). Sem tam mrkaly nad černými lesy ještě hvězdy a jiskřivě. Mrzlo. Podíval se na kopce kolem i dolem a nevěda zavzdychal; třeslavý byl ten povzdech.

Když snědl polívku a strčil kus černého chleba do kapsy, vzal uzel a hůl. Pavlová začala utírat zástěrou oči a za (...)

(......)