Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII.

Ta vlídnost a ochota uvolnily mladému tkalci v jeho sklíčenosti. Veseleji prohlédl a šel chutě se Zejdlem k najatému skladišti v přízemku sousedského domu; tam odběrač kupce, jemuž Zejdl prodal, odnášel z podsíně koupené kusy. Celý stoh jich byl tam už vyrovnán. Tu čekali před domem s ostatními, až bylo po trhu u radnice, až pak dostal Zejdl a všichni sumu, jaká byla na kopě jednoho každého napsána. Když se vrátil na náměstí, bylo již nápadně volněji.

Tkalci se po trhu rychle rozcházeli, domů, městem po ulicích, do krámů koupit dětem roháček nebo podbělku, soli nebo trochu tabáku, mouky. Někteří zastavili se také po hospodách, ohřát se čtvrtkou, talířem polévky, jiní vešli do přezáckých krámů nakoupit si příze na nový kus. Také Zejdl k takovému zamířil.

Byl opodál hospody na rynku, do které chodili „plátenní“ kupci a páni z kláštera. Když tam Zejdl s Pavlem docházeli, zahlédli u ní dva kupce v kožichách a v pěkných, teplých čepicích. Jeden byl Prušák, druhý Broumovák. Jakási ženská v nevalném šátku přes hlavu, mající kopu v pytli u nohou, je zastavila na kraji průjezdu.

Tkalci hned vyrozuměli, že tu čekala, protože neprodala kus a že nechce s ním, bez peněz jít domů. Také pozorovali, že ho kupcům nabízí, zkroušeně, pokorně, i to, že ten Prajz se zamračil a že chce jíti dál, že hlavou potřásl a rukou odmítá. Broumovák se však zastavil a optal se zkrátka po česku, s tvrdým přízvukem, byla-li na trhu.

„Byla, ale dávali mně tuze málo – šest.“^[33]

„Protože máte špatnou vóru,“ skočil jí kupec ostře do řeči. „Nechala jste si příze, viďte. Já bych vám taky víc nedal.“

„Jen se, prosím jich, podívají.“ Hlas zněl nutkavě, ale zároveň ustrašenou prosbou.

„Á, je po trhu,“ odbyl ji kupec a šel za druhem, jenž ho po německu vyzval, aby s ní ani nemluvil, že jen tak kňučí.

„Vezmou si to tedy za těch šest!“ volala za nimi žena plačky v zoufalém rozhodnutí. Ale již neslyšeli; vešli z průjezdu do teplé světnice, kterou vanula vůně čerstvých pečení a kdež na dlouhém stole, obsazeném už několika jejich kolegy, rdělo se jiskřivé víno ve sklenicích.

Zejdl s Pavlem zastavili se u chudé tkalcové a vyslechli, když plačíc si posteskla, že se jí muž roznemohl a že děti mají ještě malé, že musila sama s kopou, ale že jí dávali tak málo, a doma že nemají groše, že na ten trh čekali. Teď měla s prázdnou odejít, a ještě se muže bála, že jí bude vinu dávat, ach, co si počne!

Měli s ní upřímnou soustrast, cítili tu bídu a to otroctví, pomoci však nemohli. Když Zejdl zašel do krámku, strčil Pavel plačící tkalcové, jež kopu brala na rameno, desetník do dlaně; ale měl při tom strach, aby ho nikdo nezahlédl.

Nekonečné, husté řady šedých beránků na bílém podkladu nebes té chvíle prosvitly. Slunce ještě za mraky, ale patrné na zářivém místě oslnivé bělosti, je prozářilo; okraje jejich, jako hřebeny dlouhých, za sebou řadami zčeřených vln, zahořely ohnivým zlatem. Prosvitlo městem, krajinou.

V městě také, protože se rozplynula zátopa lidí. (...)

(......)