Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII.

Justyna Lewitová si žalostnou píseň o Mnislavu a Běle často zazpívala, jak jen mohla kvůli bratrovi; nebo si ji alespoň přizvukovala. Poslední dobou někdy náhle umlkla, ani nevědouc, třeba prostřed noty.

Umlkala, zamyslila se, a ne pro tu píseň jako dřív, když si ji četla v sedničce u okna pod stehlíkovou klecí. Třeba jen na Vincinu vzpomněla, co jí řekla, o přástvě, kdyby tak mohla k Frýdkom, bude-li tam učitelův Antonín. Nebo si vzpomněla na to, o čem vypravoval, uvázla při tom, jak vypravoval, kmitl se jí, viděla ho. Také jí teď nešťastná Jenovefa zatanula na mysli.

S tou seznámila se jako s Mnislavem a Bělou; v sedničce u okna pod stehlíkovou klecí, jež bývala její výmluvou a záštitou a zpod níž bylo pěkně vidět na zahrádku a dál na silnici mezi staveními a zahradami směrem k příbytku staré učitelky.

Tam pod tím oknem, arciže tajně, dala se do toho „krásného čtení o Enoefě“, jak starý Frýdek říkal té knížce na hrubém papíře švabachem tištěné, s hrubým dřevorytem na titulním listu. Bylo odpoledne, kdy bratr odešel k Lustykům, a vedle v sednici nebylo živé duše.

Plna dychtivého očekávání sedla na lavici a chvatně rozevřela knížku, na kterou se od včerejšího večera těšila. Byla také žádostiva, bude-li tak, jak učitelův Antonín vypravoval o těch figurách, tenkrát navečer, když seděli u Frýdků (ó, to bylo krásné!), když tak pěkně povídal.

Ani si hned nevšimla, že se venku dalo do sněhu; padal, sypal se, hustě, tiše a rovně.

Četla, četla, schoulila se přitom na lavici, tváře se jí zažehovaly do červena, neslyšela, až pak najednou sebou škubla a schovala knížku pod zástěru, do kapsy. Vedle v sednici se bratr po ní sháněl. Ani nevěděla, že přišel. Jen vstala, již byl mezi dveřmi a spouštěl, co pořád má s tím stehlíkem, či co –

Chopila se zase punčochy, pletla, ale zůstala v té cizí zemi u Genovefy; za soumraku však si musila odskočit k Frýdkom, ulevit si, povědět, jaké je to krásné čtení, a teď teprve že by chtěla vidět ty figury, jak o nich vypravoval učitelův.

Vlastně byla ráda, že se mohla o něm zmínit, jakož vždycky ráda o něm slyšela, když Frýdek nebo Vincina o něm mluvili. Tak se dovídala, že mu jde hezky řemeslo, jak je hodný na učitelku, ta že je teď celá šťastná, a jemnostpán že ho má taky rád. To také Justyna pozorovala, poněvadž vídala, že Antonín bývá často na faře, že ho jemnostpán bral s sebou na čihadlo.

Leccos jí také Doubenus pověděl, když se u nich zastavil. Pověděl sám nebo na otázky. Nevěděl, jak na něj ta „židovinka“ opatrně jde, obchůzkou, aby povídal o faře, o čihadle.

O mladém Kalinovi ráda slýchala, ráda ho vídala. Neušel jí skoro ani jednou, když se bral do školy k bratrovi, nebo na faru, nebo z kostela, tu obyčejně s panímámou.

Justyna bývala jíž vzhůru, když do ranního, hustého šera zaléhal hlas zvonu na roráte, když se lidé trousili cestou sněhem vyšlapanou vzhůru ke kostelu. Dívala se na ně ze sedničky, pozorovala je, jak se tratí pod černými, sněhem obalenými lipami, sami (...)

(......)