Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIV.

Toho adventu zimy neulevovalo. Mrzlo tiše a jasně, v studeném světle bílého, nízkého slunce. Ale tak jasně ne dlouho. Sněhové oblaky připlížily se a hodily po všem dusivý stín. Povětří se zkalilo, až pak zbělalo sněhem.

Padal, padal, rovně, tiše nebo zas u vířivém honu a reji, a nastaly dni, kdy sněhem se jen prášilo. Vítr vál, sníh v proudech rozmítal, že šikmo šlehaly, že navály závějí na kolik sáhů vysokých, na cestách, v ouvozích, ve stráních, všude. V širém bylo zle.

Poslední metelice chytila kolik formanských vozů, takže nemohly dál. Kola, paprsky plné sněhu, přestávala se točit a koně byli v té ostré vánici jako slepí. Formani stěží dorazili na osamělou Střezinu pod lesem. Tam uvázli.

Druhého dne ráno stál farář Zeidler u okna a díval se ven. Válo zas, či ještě. Vzpomínal na čihadlo, s tím že je amen, bouda že je jistě pryč, a konec, tam že se již letos nepodívá. A ptactvo, ptactvo – tomu je zle.

Podíval se na hodiny rokokového ciferníku. Bylo deset, a na devátou byl ohlášen pohřeb ze Zlička nahoře. Deset! A nepřijeli. To nemohou pro závěje, kdepak nahoře v Kocournici!

Šel do čeledníku, přehlížel klece, volné i zastřené, přiložil do kamen, zase pozoroval, naslouchal; když se vrátil do svého pokoje, bylo jedenáct. A funus nikde. Až před samým skoro polednem, vějavka se zatím ztišila, probrodili se s vrchu od farského lesa zachumelenou strání, s těžkými saněmi a žebřinami, na kterých se dva voršoufy klátily.

Sedlák v kožiše, v obličeji rudý jako rak, vpředu sněhem ošlehán, seděl na podsedním koni, jenž měl, tak jako náruční, srst a hřívu plnou sněhu.

Nebožka v rakvi plachtou zastřené ležela na saních a nejbližší příbuzná, v bílé, smutkové zástěře, seděla ve velkém šátku schoulená na rakvi. Ostatní průvod, bylo ho málo, muži a ženy v šátkách, kožichách a burnusech, šli za saněmi, ubrouzdáni, unaveni těžkou chůzí ve sněhu svahem dolů, jak museli cestu prošlapávat a voršoufy ji prohazovat.

Farář se hned ustrojil a do kostela. Po tiché, smuteční mši vynesli rakev ke hrobu, který včera s námahou v umrzlé zemi vykopali. Byl sice prkny přikryt, ale sněhu se do něho nachumelilo, že rakev spustili jako do bělostného peří.

Zvony dohlaholily, pohřební píseň rozvanula v mrazivém vzduchu, hřbitov sněhem zasypaný osaměl.

Ticho ve stráni, ticho na dole.

Uhodila opravdivá zima; sněhu dost a mrazy tuhé zavíraly lidi do sednic.

Vsi jako zaklené.

Za dlouhých večerů padaly z nízkých oken, pařezy zarovnaných, zardělé pruhy na stromy, na ploty sněhem zaváté. Dlouho tu zůstávaly, do nocí, a dlouho hlučel z chalup v pusté ticho tkalcovský stav. Vsi jako zaklené. Na cestě nikdo. Jen opozdilá přástevnice mladá mihla se mezi příbytky nesouc si kolovrat a chvátala k osvětlenému statku, odkud už zaléhal zpěv družek.

Perný mráz panoval za hvězdnatých, tichých nocí i za jiskrných jiter. V jejich zářivém světle svítily se koleje cest, kdež skřípal a vrzal sníh pod kročeji formanů v ovčích, květovaných kožichách, v (...)

(......)