Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXV.

Farář Zeidler, stoje odpoledne poslední středy adventní u okna, nemálo se podivil, když zahlédl, že se k faře zatáčejí pěkné sáně, shora, od Police přijíždějící. Bylo v nich spřežení grošovaných běloušů, jimž přes boky visely podšité, široké pruhy červeného sukna, pěkně lemované, s pestrými střapci v rozích, plné blýskavých drkáčů.

Chřestily, cinkaly, čím dál tím hlasněji a jasněji, až naposled do mrazu zvonivě zachřestily, když koně před farou zarazili a podsední, zafrkav silně, se otřásl.

Ze saní vystoupil v dlouhém, soukenném kožichu P. Havlovický. Farář, jenž se prve panských saní lekl, odstoupil rychle od okna a rád šel vstříc hosti, aby ho srdečně uvítal.

P. Havlovický, oklepav boty a svléknuv na síni kožich, vešel svěží jako růže, od větru červený, do farářova pokoje.

„To jste mě, Josífku, polekal!“ volal vesele farář bílých, dlouhých vlasů.

„Jak to, pane faráři?“

„Jak! Kdybyste byl přijel od Náchoda, ale to – kde vás to kozli berou. Od Police! Ve mně to hrklo, že to prelát nebo nanejmíň převor. A co bych, já chudý farář –“

„A on to pro štěstí kaplánek! Ale je radši, jen když ho rád vidíte.“

„A jak to, že od Police?“ dotazoval se farář, věkem i svou osamělostí zvědavější. „Ráno jste se nestavil.“

„Nemohl, jel jsem časně. Byl jsem v Polickém klášteře. Dostal se tam od sv. Markety^[35] můj kolega a přítel ze studií, prelát ho sem poslal, není v Polici dlouho. Hned mně psal, abych ho navštívil, když nemám daleko.“

„Tak, tak; a co nového? Ale dřív si řekněte, co chcete, kousek chleba, homolku, pak kapku kafíčka –“

„Naděl pánbůh, jedu zrovna od oběda.“

„Od tabule, a bodejť, od klášterní tabule, a já homolky, i bože, Josífku, smějte se. Ale šálek kafe přec, a – prosím vás, mrznou, mrznou?“

„Kdo, pane faráři?“

„Jako ptáci. U vás, nebo cestou jste neviděl? Tady jích dost pomrzlo, jak byl tuhle ten mráz.“

„Ale víc jich vzalo za své na čihadle,“ a kaplan se škádlivě usmál.

„Toť se ví, jakpak ne. Ale víte, Josífku, víte, čihadlo, anebo hynout hlady a mrazem! Ale jděte, vy ptactvo nemáte rád. A tak to kafíčko.“

Kaplan, jenž se té lásce musil usmát, chtěl ho zadržet, ale farář se nedal.

Když se vrátil, usedl k hosti. V tu chvíli počalo se světlo tratit z vybílené, vyhřáté světnice. Nejjasněji se chvělo na stěně pod starými rokokovými hodinami.

Kaplan musil vypravovat, kdy vyjel, proč se nestavil už dopoledne a co ten kolega. Uslyšel, že je od Jaroměře a že se tu, v Padolí, také staví, až pojede do Náchoda k Havlovickému.

„Tak, tak, toho rád uvidím. A co nového u vás, co slyšíte o Boušínském?“ Vzpomněl hned na starého přítele. „Vy jste mu blíž.“

„Teď je fara zachumelená. To ona hospodyně vzdychá a je asi celá zachuchlaná i v kuchyni. Kolem na té pláni se teď čerti žení a dolem samá závěj. Už jsem tam nebyl dlouho. Ale kantor mně povídal –“

„Kantor? Ten Šolta?“

„Ten se znamenitě obrací,“ liboval si kaplan.

„Nepije?“

„Co vím, ne.“

„Vydrží-li –“

„No, snad. Teď alespoň má mysl jen (...)

(......)