Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LI.

Pánbůh dal dobré žně a pohodlný čas. V polích živo, plno lidí, jen se hemžilo. O dělníky žádná nouze. Jiných výdělků nebylo, a tak lidé rádi šli na pole. Obživu měl nejen žnec a žnečka; i děti jejich se táhly za nimi do statku, do pole. O žních se už každé přiživilo, které bylo jen trochu postačitelné k nějaké práci, ve statku třeba jen kolébat, v poli třeba jen za „vodáka“, žencům vodu nosit ze studánky.

Staří žali, tenkrát se víc žalo, každý na svém záhonu, a přičinil se dost, aby neostal daleko za „Špičákem“, jenž šel napřed v práci a někdy je sakulentsky proháněl. Každý se nutil a chutě, ač dopoledne nic nebylo na desátek, o kávě pak ani zmínka, ani o kořalce. Tu mívali jenom sekáči.

Než přece bylo veselo, a jak! Ženci i žnečky zpívali, až se v polích rozléhalo, ráno i odpoledne. V poledne však zmlkalo vše, lidé i kraj, všechen plavý božím obilím, i les, nad nímž stál bílý oblak nehnutě v horkém, zmrtvělém vzduchu.

A modré hory kol pod modrým nebem, oku tak sblížené, stály jako vážná, němá stráž nad hnědě žlutou krajinou, kterouž, jako by sám sebe tlumě, dozníval polední zvonek z bílé vsi, v tajemné ticho zaklené pod košatými stromy bez hnutí a dechu.

Poslední zvuk zvonu se rozplynul; horko, ticho, nade vším svatě veliké, slavné ticho, jako by bůh tudy neviděn kráčel. –

Když na Boušíně žali a sklízeli, Justyna na farském pomáhala. Zardělá, majíc šátek pod bradou uvázaný přes čelo, svěží, čiperná jako křepelka, prostírala povřísla, na ně pokládala z kolíbek, přinesla z fary vody, mléka; i zpívat pomáhala. Bylo tak veselo kolem, tak se jí to líbilo, práce i zpěvy a žerty, a tichá radost v ní hrála, že se blíží doba návratu.

Naposledy si na Boušínské faře zazpívala o obžínkách a tu si také zatančila, jen tak na dvorečku při houslích a zpěvu. Když bylo po hlavních žních, ovsů stálo venku ještě dost, zrovna na Anděla Strážce, zajel si farář Zeidler na Boušín a s ním mladý hodinář, Antonín Kalina; ten v kastorovém klobouku, v tmavomodrém fraku, v bílém šátku na krku a v nankynkách, vystrojený, jak se na ženicha slušelo. Na faru přišel samou nedočkavostí skoro ještě za šera a musel hodnou chvíli ještě čekat, nežli přijela příležitost, zelený kočár s ohromnými péry.

Cesta mu pak málo ubývala, koně mu zvolna jeli, a nemohl se dočkat. Tvář starého faráře, dlouhých, bílých vlasů, jenž seděl v tmavomodrém límcovém plášti, byla klidně veselá. Těšil se na „Toníčka“, kterého chtěl už o Boušínské pouti navštívit, těšil se z Antonína, jehož radostný neklid dobře pozoroval a jemuž se usmál, když za Kostelcem ze sedadla povyskočil a rukou před se ukazuje přes pláň, k lesům, nad nimiž se probělával kostelík, vykřikl:

„Boušín!“

Sjeli krkolomnou cestou kolem rozvalin Červenohorského hradu dolů k Úpě, přes ni krytým mostem vzhůru k Slatině. Odtud šli, aby se vyhnuli bídné cestě, pěšky. Vůz jel za nimi. Bylo zářící nedělní ráno, pláň i lesy se rozkládaly ve svátečním klidu a tichu. Měli daleký rozhled, Antonín však jen před se (...)

(......)