Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

L.

Večer před sv. Janem Křtitelem rozhořely se ohně na Boušínské pláni, na výšinách nad Slatinou, nad černými lesy, také naproti nad řekou na Červené Hůře u starého hradu, a dál a dál; zářily, svítily do měkkého šera kolem dokola až po černý obzor; zářily, svítily létu vstříc.

V ten čas také potlukač svědčil, že se přiblížilo. Chodil po vsi od čísla k číslu, k starým stavením, na nichž vázly poslední články staletých okovů, chodil i k novým chalupám na drahách i jinde, kdež si musili dát připsat také řetízek třinácti dnů roboty, když žádali vrchního Essentra o povolení ke stavbě.

Tak tedy potlukač chodil ke starým i nově roubeným příbytkům, ale ne do sednic, nýbrž jen k oknům, a tloukl na ně a volal a hlásil:

„Zejtra o vůsmé na robotu na luka.“

Z Boušína, Slatiny, z Červené Hůry a tady všude chodili na dol k Oupě pod olšemi na ten dlouhý, krásný pás zelených luk, do vlajících trav, do moře květů, pod lesnaté svahy toho údolí.

Časně ráno sestupovali robotíři do luk, rosou mokrých, kdy tu na dole všecko v modrých, hlubokých stínech, les, luka, vysoké olše i zticha šumící řeka. V hlas drozdů zasvištěly do jitřního ticha v lesním údolí blýsknavé kosy.

Vysoká tráva, plná zlata pryskyřníků i sněhu kopretin, růžové pruhy kohoutků i brunátného šťovíku, klesala rázem, pomněnky v ní, jak by se modré oči zavíraly, vysoké rdesno, všecko padalo, klesalo řadem.

Rady rostly, přibývalo jich ve stínu a v rose, i pak, když i na dol k řece do luk vysvítilo po jedné straně a po druhé kdy ležel ještě stín, i pak, když se všecko údolí vyjasnilo v plné zátopě sluneční záře.

Robotíři s kosami postupovali lukami dál a dál, a ženské, babky i mladice, v kanduších i v sukni jen a košili, za nimi roztřásaly hráběmi trávu i květ. Hned tu, hned tam objevil se mušketýr nebo dohližitel ze dvora, a pořád tu i tam ten oflakovač přísně a ostře:

„Dělejte, dělejte, hejbejte se! Všecko pěkně udělat, uhrabat, pojede tudy pan kontribuční!“

Hartusil, a když se mu zdálo, přetáhl holí, jak tenkrát neměl člověk žádné ceny. Ale jak ten oflakovač zašel, už se ohlíželi, nedívá-li se, a mnohý robotíř se dost vyležel, až zase vyskočil, když se dohližitel ukázal po boku pana kontribučního, na nějž na cestě u lesa čekal panský kočár. A zase kontribuční přehlížel, poroučel, hartusil, třeba i nadával, ať v poledne se dlouho neválejí, ať nevalaší.

Však je dozorce ze dvora nebo mušketýr dlouho nenechal. Jen snědli ten kus chleba s tvarohem nebo s homolkou, co si z domova přinesli, už na ně křičel; a držel je pak dlouho po slunce západu a zapisoval každému vykonanou robotu do knížky, kolikrát už klekání zvonili a neviděl ani na to.

Pak teprve je pustil a rozcházeli se do vsí, a luka v údolí mezi lesy v hlubokých stínech podvečera osaměla a ztichla. A stíny temněly, šero houstlo od lesů. Do něho voněly posečená tráva a květy. To jaro oddechovalo v tom vlažném šeru vonným, posledním dechem.

A léto přišlo.

Po širých lánech a políčkách na vrchách, v stráních i (...)

(......)