<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ

kompletní kniha, e-book

 

Divoký kluk Alois Dubec: Z Vlachovy Lhoty do RAF a zpět - Dubec Alois, Menschik Tomáš
 
 
cena původní: 248 Kč
cena: 208 Kč
Divoký kluk Alois Dubec: Z Vlachovy Lhoty do RAF a zpět - Dubec Alois, Menschik Tomáš
Staré pověsti české II - Jirásek Alois, Formáčková Marie
 
 
cena původní: 59 Kč
cena: 59 Kč
Staré pověsti české II - Jirásek Alois, Formáčková Marie
Z Čech až na konec světa - Jirásek Alois
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 175 Kč
Z Čech až na konec světa - Jirásek Alois

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

KNIHA ČTVRTÁ: ZEMĚŽLUČ

Psáno roku 1902–1903
(Zvon)

 

I.

Padolí mělo tedy „ikauce“ a dostalo pak i „sejkoru“. Andreas Tuschl, nařízený komisar, vyslaný náchodským vrchním Essentrem s plnou mocí především zloděje prohánět, opatřil si pravou ruku, výkonnou sílu, kteráž by mu pomohla stíhat a vyplácet každého, kdož by byl opor jeho příkazům.

Dlouho nevybíral, ale dobře vybral, sobě dobře. Měl v tom bystré oko. Hledal mezi starými, t. j. vysloužilými vojáky a mezi těmi našel Jana Matějku, který přede dvěma roky vrátil se z vojny, kdež si pobyl plných čtrnáct let. Ten, černovlasý, bez knírů, prostřední velikosti, hubený, ale silný, přijal, co mu komisar nabídl, a tak se dostal po druhé do uniformy, pod vojanský kašket, do šedivého, soukenného polofráčku se zelenými výložky. K tomu hůl a šavli na černém řemeni zavěšeném přes prsa k levému boku. Tak měli „půlpáni“ i komisara i policajta.

Když jej Černý Vacek po prvé shlédl, an vykročil ze sousedství, t. j. z komisarova příbytku, v tom šedém polofráčku se zeleným vyložením, hned jej ousměšně překřtil, á, že „sejkora“ jde od „ikauce“, no, ti že to budou spolu sakulentsky prohánět.

„No tak, jak pan soused,“ ironicky se ptal Čejchan granatýr, jenž se stavil pro párek drobů ve Vackově krámě ověšeném masem.

„Pan soused,“ opakoval Vacek s úsměškem, „je sádlem obrostlý, vyzahálený, dvacet kamen,[1] leze po šlupních do postele, až pod ním praská, když dolehne, sní toho za dva Doubenusy.“

„To utržíš.“

„Ani lot ode mne nekoupí, ani lot. Ale to má z rychtáře, ten ho napíchl. Trumbera, na tohle je; a to je taky z něho, že má komisar hned od začátku na mě černý voko. Že prej se na mě slauně strojí. Ať strojí! Toho času bych se ještě nebál. Ale ještě mně nic neuďál, to jen mluvil na svět, jen na svět. No, začne-li škádlit, tak se budeme škádlit, jen ať dá špičatý slovo.“

Přejel klidně šedou hlavu, kolikráte sešívanou, usmál se, ale černá očka pod hustým obočím se mu jen zablýštěla.

Je jisto, že padolští „půlpáni“ o novém hodnostovi víc a déle mluvili nežli o své vrchnosti, o nebožce vévodkyni. Pozorovali, viděli, ostatku se doslechli.

Komisar zjednal obci „sejkoru“, sobě posluhovačku, Lokvencku, ženu nemladou a dost huhňavou, která mu poklidila a i na oběd dohlédla. Byl starý mládenec, jídlu rozuměl, mnoho jedl a všecko rád. Věřili, že si toho může dopřát, poněvadž sloužil u císařské „trabantgardy“ a poněvadž měl denně dvacetník jistý, bez práce, beze všeho, gratiál či pensi takovou. To jej povznášelo v očích přemnohých bosých „půlpánů“ i to, že měl silnou oporu na zámku v samém vrchním, i to, že se uměl postavit, kouknout, že chodil jako by celé Padolí bylo jeho, španihelku v ruce, i to, že se uměl tak velitelsky posadit venku na podsíňce svého příbytku, kamž si dával odpoledne za těch slunečných, neobyčejných dnů židli vynášet.

Rozvalil se na ní, odfukuje z dlouhé dýmky s červenou hlavičkou, rozhlížel se prostranstvím půlpanského „rynku“ před sebou, obraceje černé, ostré oči vyvaleně po všem, do všech koutů. Nic mu neušlo, všecko postřehl, i kdo šel, i kdo městečkem jel, kdo naproti přes rynk vstoupil k Foglarom do krámku, na jehož dveřích po každé zaječel zvonek volaje „kramáře“ od stavu do krámku pod zelené mořské panny nad pultem, kdo zahnul do Langrovy hospody, kdo „k zelenému stromu“.

Nejostřeji „chasu“, děti, střehl, jestliže se u „štátule“ shlukla, zadováděla si a zahlučela do mrtvého klidu půlpanského rynku, v jehož rohu u potoka již pučela zelená travička těch podivných měsíců ledna i února. Mládež jako broučkové sluncem vyvábení si jen zadováděla, ihned přestala a rozprášila se, když z podsíňky před tím Eliášova dřevěného domku na ni zahřmělo, když jí komisar ze svého trůnu zahrozil troubelí.

Otcové však s respektem uznali, že komisar ťal do živého, že popadl zlodějstvo hned za hlavu, když pustil hrůzu na Hladinu před nějakým rokem do Padolí přistěhovalého, kteréhož sice nikdo při ničem nechytl, kterémuž nic nemohli dokázat, o kterém však byla jedna řeč, že ve své osamělé chalupě na dolejším konci to zlodějstvo přechovává, ba že je řídí, že je všeho tajné kápo.

Farář Havlovický se před nějakým časem pokusil jej napravit. Hladina chodil do kostela, zkroušeně se tam modlil, pobožně vyslechl, když farář důtklivě kázal o sedmém božím přikázání, a přijímal pokorně s hlavou sklopenou domluvy, když si jej farář k sobě na faru zavolal tak, aby nebylo nápadno, a když jej rozbíral srdečným slovem a ho žádal, aby pověděl upřímně, je-li v bídě, potřebuje-li pomoci.

Hladina za podporu poděkoval, nepřiznal, ale také nezapřel, děkoval dojat a slíbil, že si bude pamatovati, že si bude řemesla více hledět nežli dosud. Dlouho však nevydržel. Za nedlouhý čas zas o něm mluvili, že v noci se u jeho chalupy míhají cizí lidé, že v ní zapadají a zase beze stopy z ní se ztrácejí.

Tak farář s ním jednal. Andreas Tuschl jinak uhodil. Policajta pro něj poslal, za bílého dne, a nic netajil. K rychtáři si jej pozval do sednice, neboť kancelář v Padolí žádná nebyla. Strop té rychtářské světnice podpíral mohutný dřevěný sloup, prostřed stojící, týž sloup, u něhož před sedmnácti lety přivázali a do krve stloukli Lišáka z Padolí a Lancutského ze Slezska, náčelníka veliké jednoty zlodějské, kterýž Lancutský míval v Padolí u Lišáků svůj stav a úkryt.

Poblíže toho zhnědlého a učouzeného sloupu stanul Hladina před komisarem, jenž v hnědém fráčku s červenými výložky seděl na židli před stolem. Rychtář stál opodál, ale jako by tu nebyl. Komisar ho nedbal, a Hladina, velký, suchý, přihnutý, zvadlý, slídivých oček, dobrý čtyřicátník v chatrném obleku, s čepicí v rukou volně na lůno spuštěných, si ho nevšímal. Jen po „sejkoře“ v šedém polofráčku se zelenými výložky, s lískovkou v ruce, stojícím za komisarem, zamžikaly jeho plaché oči pod hustým, černým obočím.

Hladina, jenž se přichystal na ostrý, krutý výslech, dlouho tu neostal a skoro ani nepromluvil. Komisar se ho na nic neptal a hned zarachotil, vyslovuje strašlivě, a očima zablýskal, že Hladina se neodvážil mu do nich pohlédnout:

„Hladyna, víte, proč jsem volal. Já šecko vím. Sakrmenský potvor to musí přestat. Nic –“ máchl rukou. „Maul halten, mlčet. Půjde domů, Hladyna, a večír zas ke mně přijít, na rynk, do mýho kvartýru a bude se meldovat, že je tu. A jak bude deset hodin, zas přijít ke mně a zas meldovat, poslušně melduju, jsem tu, a to každej den, a v noci přijít já k vám a podívat se, je-li doma, a to každej večír, každou noc. Rozuměl?“

Hladina úžasem upřel na něj zapadlé oči, když slyšel ten neobyčejný příkaz; chtěl se ozvat, „pane komisar“ začal, ale jako by mu blesk urazil slovo od úst, přestal, když zahřmělo:

„Maul halten, mlčet, a nebude-li poslouchat, dám ho na lavici a ne hůl –“ komisar očima zasvítil, „ale žíla –“ Vyskočiv chytl volskou žílu, visící na sloupu a zatřásl jí – „žílou dostane a nikdo mu to smazat.“ Mávl jí ke dveřím a rozkřikl se:

„Marš ven!“

Sám rychtář se bezděky přichoulil. Hladina se rychle vytratil plachým krokem s hlavou sklopenou, zpod sklopených víček mu kmitaly oči sem tam –

Tak hanebně musil odejít, ohromen, nevzepřev se, slepě poslechnuv; a také večer o osmé stál na podsíňce komisarova příbytku a dost poníženě smekl, když komisar kouře stanul na prahu síně. O desáté přišel zas, a když viděl v oknech tmu a že jsou dveře zavřeny, chvíli váhal, až pak ostýchavě, mírně zaklepal na okno. „Špehýrka“ se otevřela.

„Wer da!“ osopil se komisar.

„Já, Hladina.“

„Herein, dál, chci vidět.“

Otevřel a posvítiv si loučí na Hladinu, obroukl se:

„No, co máte říct!“

„Poslušně hlásím.“

„Tak jít domů, já se přijdu podívat!“ Poručil, pohrozil, Hladina se otočil a zmizel ze síně jako stín. O půlnoci uslyšel zas on klepání a hlas venku ostře volající:

„Hladino, jste doma?“

Hladina poznal, že nevolá komisar, nýbrž „sejkora“. Vyskočiv z postele, letěl zlostně k oknu a zaklev, otevřel je a zkřikl:

„Jsem! Co mě nenecháte! To jseš ty; měcháčoj se nechtělo a jestli mně nedá pokoj, poleju ho; vstávat vám nebudu!“

Ale vstal a ještě té noci, o druhé s půlnoci; jako zajíc vylítl z postele, když někdo zařápal znenadání na okno a když zaslechl strašlivý hlas:

„Hladyno, jste doma?“

„Jsem,“ volal mrzutě, ale bez klatby, a poslechl bez odporu, když hlas ze tmy poroučel:

„Louč rozsvítit a přijít do okna.“

Přišel, ukázal se v zardělé záři, v košili, jak vstal, že je doma, mlčky upíraje zamračené oči ven, kde k oknu se tiskla ohromná postava v plášti, jež radíc, ale víc poroučejíc, volala:

„Tak pěkně vostat doma, přijdu zas.“

Zmizela. Teď teprve spustil Hladina zašlápnuv prudce louč a zlostně odbyl ženu, jež po druhé ze spaní vytržená se děsila:

„Že přijde zas?!“

Té noci už nepřišel, ale zato nazejtří dvakráte; po prvé o půlnoci, pak okolo třetí hodiny zrána, když před tím večer o hodině osmé a desáté Hladina se mu představil v jeho bytu.

Tak minula druhá noc, a po té noci hovořili a jednali Padolští ještě víc o komisarovi, o jeho methodě, že to umí sakulentsky prohánět, že tu plevel snad zašlape, jen jestliže to vydrží, a vydrží-li to, co Hladina, toho že omrzí hlásit se každého dne a dát se přehlížet každé noci.

Jeden účinek jistý byl: respekt i bázeň před komisarem rostly, zvláště když vydržel celé dva týdny každé noci třeba i dvakráte zajíti dolů k Hladinovi a burcovati, je-li doma, aby se ukázal. Hladina sám tak vytrvalý nebyl a polevil dříve. Koncem prvního týdne nedostavil se jednou o hodině osmé. Ale přišel přec, o chvíli později, a ne sám, s policajtem, jejž komisar pro něj poslal.

Když druhého týdne opomenul se Hladina jednou o desáté večer ukázat, přišel k němu „sejkora“ zas a vyřídil komisarův vzkaz, to že bylo po prvé a naposledy, vynechá-li ještě jednou, že zví, co je žíla, jak chladí.

Nazejtří přišel o desáté večer a poslušně se hlásil.

V ten čas přestaly divy povětří. Ještě sem tam orali, ale rozsévači s bílou plachetkou, z níž v první polovici tohoto měsíce, v únoru, nastojte, rozhazovali zrní do zkypřené země, zmizeli z polí. Pak už ani oráči tam nevyjeli, a jen travička a sem tam kvítí sluncem před časem vyvábené ostaly; chvěly se však zimomřivě v sychravém větru, jenž znenadání přihučel a hlásal návrat královny zimy na čas vlády zbavené.

Uhodil šedivý mráz, bylo po divu, bylo po jaru. V ten čas, v březnu, uviděli Padolští Ondřeje Tuschla, komisara, v plné parádě, jak se jim před tím jen jednou ukázal, první neděli po svém příchodu do Padolí, kdy se ubíral do kostela na hrubou ve vojenském plášti a v klobouku na dvě facky s peřím.

Takto po druhé vystrojen jel z Padolí ten den před sv. Josefem s rychtářem a s konšely nedělně oblečenými, v kastorech i v čepicích, v límcových pláštích za žlutým okročem, v němž unášely „myška“ a hnědka faráře Havlovického s učitelem Černým k Náchodu. Všichni jeli uvítat mrtvou vrchnost svou, zemřelou vévodkyni zaháňskou, jež od svého prvního pohřbu ve Vídni, od prosince minulého roku, odpočívala v kostele sv. Štěpána, a jež tohoto dne před sv. Josefem měla býti v Náchodě, zase snad jen prozatímně, pochována.

Za padolskými povozy vytrhl houfek jezdců v „mezníkách“ s pentličkami, v pláštích nebo kožichách, rychtáři a konšelé ze Zbeníčka, Srbské, Sedmákovic, Žďárek, Zlička i Žabokrk, k nimž přidalo se pořičské „právo“ na koních, když Padolští jeho vsí projížděli. Pěkně se jelo, mrzlo, ale za nehty nezacházelo; bylo pod mrakem a pápěrky sněhu poletovaly a připadávaly tiše do ztuhlých měkkot, do přímrazků cest. Vozy jasně hrčely, koně dusali, až podkovy zvonily. Lesy černé a zasmušilé, v polích pusto, na cestě však živo. Z Padolí i z vesnic ten onen chvátal podívat se na ten slavný funus.

V Náchodě jako o trhu. Úzkou Kamenicí mezi dřevěnými, bílými domy mohli koně jen krokem, jak se tam hrnulo povozů a lidu domácího i ze vsí i jezdců. Těch přijížděli celé houfce z ostatních vesnic, jak měli nařízeno po všem panství, rychtáři, konšelé, všechno starší muži, mnoho šedivých v beranicích, v „mezníkách“, v pláštích i v květovaných kožichách, všichni od větru zardělí.

Rovnali se a řadili na náměstí, kdež stála již řada kočárův a okročů zámeckých úředníků, náchodského magistrátu a farářů z panství. Mezi tím se černaly houfce a houfy městských i vesničanů. Také Doubenus z Padolí přitlapal; ale jen rynk obhlédl a prostřed kostel, jehož portál byl černým baldachýnem ověšen, a již táhla jej touha na Kutlof, kdež vařili znamenitou dršťkovou. Tu on vždycky velebil a na tu myslil už od Padolí, jak voní, jak voní, a sliny polykal hned v Pořiči, kdež se mu tak mihla na talíři, kouřící se, pěkně zapražená, pepřem poprášená.

Proto jej všecka ta smuteční sláva na rynku neudržela. Ruce si mnul před Padolskými, s kterými přišel, a jak ten vítr člověka profoukal, to že by něco pro zahřátí – – Polkl sliny usmívaje se a ztratil se na Kutlof. Tam světnice všecka plná sedláků, vozků, tkalců, v kožichách, v burnusech i jen v kabátech, stoly všecky hustě obsazeny; na všech dýmaly talíře, nade všemi sloupy dršťkové páry.

Doubenus ji lapal, vdechoval, hledě žádostivě na zardělé tváře nad talíře skloněné, zdmýchající do lžic, lačně z nich srkající. Tu tam na stole rděla se holba piva, leskla se čtvrtka „košilaté“ vedle talíře plného „božího daru“, a nade vším a nade všemi v šumu a směsi hlasitých hovorů oblaka modravého kouře z dýmek. Doubenus musil chvíli čekat, nežli mohl usednout, a chvíli, nežli mu přinesli polévku. Když se jí příjemně zahřál, až zčervenal, a vyšel ven, zmizely kočáry, okroče, zmizeli selští jezdci. Všechno pryč, všechno průvodem za náchodskými cechy, které hned po ránu se vydaly na cestu, na Staré Město a dál vzhůru k Vysokovu na hranice náchodského panství uvítat mrtvou vévodkyni a doprovodit ji do Náchoda.

[1] Kámen = 20 librám = asi 10 kg.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist