Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Starý Domáň býval u statue na konci pole při pokraji lesa pod lipou denně toho podivuhodného měsíce února r. 1840., kdy se tráva zelenala a bledule v lukách rozkvetly a na mezích na slunci „devesel“ zlatě vysvítil. Chodil tam i když se vítr obrátil, když slunce zmizelo a šedý mráz uhodil. Modlil se tam jako vždycky za nebožku ženu a teď ještě déle a vroucněji, aby se „mladí“ dobře srovnávali. Tu nevůli jejich měl jako mrak pořád před sebou. Už jej na statek mezi ně tak nevábilo a netěšilo ho tam, zvláště byl-li syn doma, tak často mrzutý a nevlídný.

S nevěstou rád pohovořil. O hospodářství mluvívali, a snacha jej také ochotně vyslechla, když vzpomínal jak bývalo. Poslední dobu jí často vypravoval o nebožce své ženě a také si nejednou smrt připamatoval. To bylo zvláště, když přestal chodit k statui, když pojednou nemohl. Nohy mu tak zeslábly. Stěží přešel nádvoří, a chvíli trvalo, nežli se došoural do velké sednice.

Když začátkem března přišla zase pravá zima, nemohl už ani tam. Zato jej nevěsta častěji navštívila. Syn přicházel řidčeji a vždycky jen nakrátko optat se, jak je a jen aby mu odpověděl na jeho otázky týkající se hospodářství nebo dobytka. Až jednou, to již starý nemohl ani přes sednici, zavolal si syna stojícího u stolu, aby přistoupil k posteli a sedl si. „Až umřu,“ začal starý Domáň klidně, „zabiješ na funus plauku a napečte po třech korcích chleba a rozdáte všem chudejm.“

Mohl tak ustanovit, poněvadž měl velký výměnek a obilí na podlážce vysokou hromadu. Tuto svou vůli oznámil synovi jakožto hospodáři, aby věděl, ale jinak s ním o blížícím se konci nepromluvil, a syn, mdle se usmáv, jako by nebylo doopravdy, řekl: „No, cák tak pospícháte, dyť je snad eště dost času.“

Totéž přání, aby zabili krávu a napekli po třech korcích chleba a maso a chléb aby rozdali o pohřbu chudým, oznámil starý Domáň hospodyni. Začala mu upřímně vymlouvat, aby na to nemyslil, však že –

„A ne, má milá, to já cejtím, že už to dlouho nebude trvat; jen bych rád věďal –“

„Co –“

Mlčel chvilku hledě před se a neobrátil očí po snaše, ani když začal zase mluvit.

„Víš, to bych rád věďal, jestli se mně smrt ohlásí jako nebožce panímámě. Ta to zvěděla, takový vidění měla, dva starci v bílých kožichách k ní přišli v pravý poledne, když byla na louce sama. Nikde ani živý duše a najednou ty dva starci stáli před panímámou –“ vypravoval oddechuje si, co snaše už jindy pověděl. Dříve to vyslechla jako duchové, napínavé vypravování bez pohnutí. Teď když znělo šerem tiché sedničky z postele nemocného starce hlasem usláblým a dutým, děsivě ji obcházelo; i strach o tchána ji chytl. Již poslední čas se o něj lekala pomýšlejíc, jak bude, odejde-li. Měla v něm oporu a ochranu, zastal se jí a synovi domluvil, když začal zase zdivoka, a muž se po každé ještě před ním přikrotil a nikdy se na něj neodvážil.

Prosila starocha, aby o tom nemluvil, co pořád na smrt myslí.

„Víš, milá zlatá, já bych se jí tak nelekal, kdyby mezi váma –“ Nedořekl, (...)

(......)