Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Domáňova velká živnost měla velkou robotu k bezděkovskému dvoru, nicméně dávala dobré živobytí a pěkně se na ní hospodařilo. Stála na návsi všecka sroubená z mohutných trámů, z jakých jen za starých časů stavívali. Obytný příbytek byl s chlévy a konírnou pod jednou, doškovou střechou. Proti němu přes nádvoří srub s pavláčkou, sloužící za sýpku, a chalupa pro výměníka. Hlavní stavení i tento výměnek stály čelem do návsi nestejně obklopené dřevěnými chalupami a statky pod stromovím.

Za příbytky i srubem Domáňovy živnosti táhlo se dál dlouhé nádvoří nevelké šířky; při jeho konci, napříč, mohutná, roubená stodola s dvojím humnem, s dvojími, náramnými vraty, za ní trávník, tichý koutek pod starou lipou a rozložitými javory nad nádržkou vody; z té čerpali pro dobytek, když bylo zle o vodu, a to bývalo na té pláni často.

Starý Domáň, člověk pobožný, starosvětský, jenž ještě nosil dlouhé vlasy a chodil v brslenkách po kolena, v punčochách a střevících, hospodařil na té velké živnosti se svou ženou, jež byla do práce jako kat, až zestaral on i ona; on, ač lopotou přihrben, zůstal zdráv, selka však začala před čtyřmi roky, t. j. l. 1836, na jaře postonávat. Časem si posteskla i doktorovala, ale jen po domácku, kořením; při tom se nešetřila a pracovala jako dříve, říkajíc, že hospodyně nesmí stonat, že nemá na to kdy. Proto také si Domáň její nemoci hrubě nevšiml a starostí si nepřipouštěl; až na podzim výše psaného roku, když se sušily otavy, se lekl, až se otřásl.

O těch otavách šla Domáňová také na louku. Když Domáň na poledne přijel se synem z pole, kdež hakovali, nebyla selka ještě doma. Děvečka oznámila, že ji hospodyně poslala napřed, podojit, a že sama, hospodyně, také brzo přijde, že bylo už jen málo hrabat. Hodnou chvíli po obědě vyšel hospodář přes dvůr za stodolu podívat se, jde-li už panímáma.

Byl krásný, sluneční den v září. Lípa a javory kolem nádržky či „rybníčku“ stály v plné zátopě zlatého světla, jež se třáslo po kmenech, v trávníku i na tiché, nehnuté vodě; listí se slabě chvělo, šustíc suchým ševelem. Domáň ve stínu vyhlížel mezi kmeny do vyzářených polí, přes lesknoucí se strniště. Dočkal se tam ženy; šla však, majíc hrábě přes rameno, nápadně zvolna a když stanula proti němu, maně vyhrkl, co jí je, je-li jí chuře, že je přepadlá. Suchá selka přibledlá, špičatého nosu a očí jako vyděšených, zakroutila hlavou.

„Nic mně není, nebolí mě nic – ale stalo se mně, počkej – nohy se mně třesou.“

„Pojď do sednice.“

„Ne, tam ne, tadyk ti to povím, nechci, aby to slyšali.“ Pustila hrábě a zašla více do stínu, pod lípou ke stodole, kdež v trávě ležela stará kláda. V hlubokém tichu prvního odpoledne, do něhož ze vsi tepal hlas kladívka, jak tam někdo naklepával na humínku srp nebo kosu. Selka v placce, ve všední, tmavé kordulce, spustila zvadlé ruce obnažené až po krátké rukávce košile mdle do klína a teskně zavzdychala. Šedivý sedlák, maje vyhaslou dřevěnku v pravé, udiveně ji pozoroval.

„Tak když ti není (...)

(......)