Franz Kafka
překlad: Vladimír Kafka

POPIS JEDNOHO ZÁPASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Lovec Gracchus

1917

DVA CHLAPCI seděli na nábřežní zdi a hráli v kostky. Jakýsi muž četl noviny na stupních pomníku ve stínu hrdiny s napřaženou šavlí. Děvče u studny nabíralo vodu do džberu. Prodavač ovoce ležel vedle svého zboží a hleděl na jezero. Uvnitř krčmy bylo skrze prázdné otvory dveří a oken vidět dva muže u vína. Hospodský seděl u jednoho ze stolů a klimbal. Do malého přístavu tiše vplula bárka, jako by se vznášela nad vodou. Muž v modré blůze vystoupil na břeh a protáhl lano skrze kruhy. Jiní dva muži v tmavých pláštích se stříbrnými knoflíky vynášely za lodníkem nosítka, na nichž pod velikým třásnatým hedvábným šátkem s květy zřejmě ležel člověk.

Na nábřeží se o příchozí nikdo nestaral, ani když postavili nosítka, aby počkali na lodníka, který měl ještě práci s lany, nikdo k nim nepřistoupil, nikdo se jich na nic nezeptal, nikdo se na ně pořádně nepodíval.

Vůdce ještě trochu zdržela žena, která se teď objevila na palubě, s dítětem u prsu a s rozpuštěnými vlasy. Potom přišel, ukázal na nažloutlý dvouposchoďový dům tyčící se nalevo blízko u vody, nosiči zvedli břemeno a pronesli je branou, již vytvářely nízké, avšak štíhlé sloupy. Jakýsi malý chlapec otevřel okno, stačil ještě zahlédnout skupinu mizející v domě a honem zase okno zavřel. I vrata se teď uzavřela, byla pečlivě stesána z černého dubového dřeva. Hejno holubů, jež do této chvíle poletovalo kolem zvonice, sneslo se teď před dům. Jako by v domě byla uložena jejich potrava, shromáždili se holubi před branou. Jeden vzlétl až do prvního patra a klovl do okna. Byla to světle vybarvená, pěstěná, čilá zvířata. Žena z bárky jim se širokým máchnutím hodila zrní, oni je sezobali a odlétli pak k ženě.

Jakýsi muž se smuteční páskou na cylindru přicházel sem jednou z těch úzkých, příkře se svažujících uliček, jež vedou nahoru do přístavu. Pozorně se rozhlédl, všímal si všeho, při pohledu na smetí v jednom. koutě zkřivil obličej. Na stupních pomníku ležely slupky od ovoce, smetl je holí, jak kráčel kolem. Zaklepal na dveře domu, současně vzal cylindr do pravé ruky v černé rukavici. Dveře se ihned otevřely, v dlouhé chodbě aspoň padesát malých chlapců vytvořilo špalír a uklonilo se.

Lodník sešel se schodů, pozdravil pána, vedl ho nahoru, v prvním poschodí s ním obešel dvůr obepjatý lehkými, zdobnými loggiemi, a zatímco chlapci se za nimi tlačili v uctivé vzdálenosti, vešli oba do chladné veliké místnosti v zadní části domu, proti níž nebylo už vidět žádný dům, jen holou černošedou skalní stěnu. Nosiči zrovna stavěli k hlavám nosítek několik dlouhých svící a zapalovali je, avšak světlo tak nevzniklo, jen stíny, předtím odpočívající, se vyplašily a mihotaly po stěnách. Šátek na nosítkách byl odhrnut. Ležel na nich muž s rozsochatým vlasem a vousem, osmahlou kůží, vypadal trochu jako lovec. Ležel bez hnutí, napohled bez dechu, s očima zavřenýma, přesto však pouze okolí naznačovalo, že je snad mrtev.

Pán přistoupil k nosítkům, položil ležícímu ruka na čelo, (...)

(......)