Franz Kafka
překlad: Vladimír Kafka

POPIS JEDNOHO ZÁPASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jezdec na uhláku

1917

SPOTŘEBOVÁNO VEŠKERÉ UHLÍ; uhlák prázdný; k ničemu lopatka; chladný dech kamen; do pokoje čiší mráz; před okny stromy tuhé jinovatkou; nebe stříbrný štít proti tomu, kdo od něho žádá pomoc. Musím sehnat uhlí; nesmím přece zmrznout; za mnou nemilosrdná kamna, přede mnou. nebe zrovna takové, proto občas musím projet jak na koni přesně mezi nimi a uprostřed hledat pomoc u uhlíře. K mým obvyklým prosbám je už však otrlý; musím mu nezvratně dokázat, že už nemám ani prášek uhlí a on že je tedy pro mne doslova tím, čím je slunce na nebeské báni. Musím přijít jako žebrák, který už už s chroptěním hlady dodělává na prahu, a proto se panská kuchařka rozhodne nalít mu sedlinu od poslední kávy; stejně tak uhlíř vztekle, leč osvícen přikázáním "Nezabiješ!" mi musí hodit do uhláku lopatu uhlí.

Už můj příjezd musí rozhodnout; i přicválám na uhláku. Jako jezdec na uhláku, s rukou na držadle, nejprostší uzdě, ztěžka vytáčím schody dolů; dole však se můj uhlák vzepne, hotová nádhera; ani velbloudi odpočívající na zemi nevstávají - otřásajíce se pod vůdcovou holí - krásněji. Umrzlou ulicí se jede pravidelným klusem; náhle se vznesu až do výše prvního patra; nikdy nesestoupím až k domovním dveřím. A obzvlášť vysoko se vzepnu před sklepením uhlířovým, který hluboko dole dřepí u stolku a zapisuje; dveře má otevřené, aby přemíra vedra měla kudy unikat.

"Uhlíři!" zvolám hlasem zimou zprahlým, zahalen parami dechu, "prosím, uhlíři, dej mi trochu uhlí. Uhlák mám již prázdný, že na něm mohu jezdit. Buď tak dobrý. Zaplatím, jen co budu moci."

Uhlíř přiloží dlaň k uchu. "Slyším dobře?" ptá se přes rameno ženy, která na lavici u kamen plete, "slyším dobře? Zákazník."

"Já neslyším nic," řekne žena, klidně oddychujíc nad pletacími dráty, v zádech příjemné teplo.

"Ó ano," volám, "já to jsem; starý zákazník; věrně oddaný; jen v této chvíli bez prostředků."

"Ženo," řekne uhlíř, "je tu někdo, je; tolik se přece nemohu plést; dávný, velmi dávný zákazník to musí být, když mi takhle dovede promluvit k srdci."

"Co pořád máš, muži," (...)

(......)