Jack Kerouac

NA CESTĚ
recenze, ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Byl jsem tak ztahanej, jak už jsem dlouho a dlouho nebyl. A to mi ještě zbývalo 584 kilometrů do New Yorku a v kapse deset centů. Ušel jsem osm kiláků, abych se dostal z Pittsburghu, a nadvakrát, náklaďákem s jabkama a pak obrovským kamiónem s přívěsem, jsem dojel do Harrisburgu. Byla vlahá mrholivá noc babího léta. Švihal jsem přes město. Už jsem chtěl být doma.
Byla to i noc Ducha řeky Susquehanna. Tím Duchem byl seschlý malý mužíček s papundeklovou brašničkou, který tvrdil, že má namířeno na "Canady". Rychle pelášil a komandoval mě, abych šel za ním, že kousek dál po řece je most, po kterém budem moct přejít na druhou stranu. Bylo mu asi šedesát; bez přestání mluvilo jídle, co kdy měl, kolik másla mu dali na lívance, kolik dostal extra krajíců chleba, jak jednou seděl na verandě před chudobincem v Marylandu a nějací staroušci na něj zavolali a pozvali ho na víkend k sobě domů, a jak si dal, dřív než odešel, teplou koupel, a jak v příkopě u silnice ve Virgínii našel úplně novej klobouk a že to je právě ten, co má zrovna na hlavě, a jak v každém městě vždycky navštíví budovu Červeného kříže a ukazuje tam svá lejstra ještě z první světové války, a jak harrisburský Červený kříž vůbec není hoden svýho jména, a jak se prostě v tomhle trudným světě probíjí. Ale podle mě to byl jeden z těch obyčejných pěšáckých vandráků trochu lepšího ražení, co po svejch zbrouzdává celou tu divočinu Východu, obráží kanceláře Červeného kříže a občas postává na rohu hlavních tříd a čeká, až mu někdo hodí čtvrťák. Oba jsme byli vandráci. Šli jsme deset kilometrů podél zasmušilé Susquehanny. Je to úžasná řeka. Po obou jejích březích jsou křovinaté srázy, které se nad ní vypínají jak vlasaté přízraky nad tajemnými hlubinami. Vše přikrývá inkoust noci. Tu a tam se na druhé straně řeky u trati vyhoupne obrovské rudé světlo lokomotivy a ozáří děsivé skály. Mužíček prohlásil, že má v aktovce fajn opasek, a zastavil se, že ho vyloví. "Kde jsem jen ten fajn opasek našel - jó, ve Fredericku v Marylandu. Heršvec, že bych ho byl zapomněl na pultu ve Fredericksburgu?"
"Myslíte ve Fredericku."
"Ne, ne, ve Fredericksburgu, ve Virgínii!" Mluvil pořád jen o Fredericku v Marylandu a Fredericksburgu ve Virgínii. Každou chvíli vlezl přímo do silnice do chřtánu kolemjedoucím auťákům a několikrát měl namále, že ho nesebraly. Já se zatím plazil podél příkopu. Užuž jsem toho ubohého šílence viděl, jak plachtí do noci dočista mrtvej. Samozřejmě že tam nikde žádný most nebyl. Opustil jsem ho u železničního nadjezdu, a jak jsem byl z toho stopování už říčnej, převlíkl jsem si košili a vzal si na sebe dva svetry; světla blízké hospůdky svítila na to mé smutné snažení. Po temné silnici kolem mě přešla celá rodinka a s údivem zírali, co to tam provádím. A najednou, světe zboř se, z jednoho domku v tom pensylvánském zapadákově se ozval hlas jako zvon a vystřihl báječný blues. Jen jsem poslouchal a tiše sténal. Začalo hustě pršet. Zastavil mi chlápek a vzal mě zpátky do Harrisburgu, protože jsem byl na špatné výpadovce. A najednou zas vidím toho malého tuláka, jak stojí pod lucernou se vztyčenýmpalcem - ubohej ztracenka, žalostný kdysik1uk a teď ztrhaný přízrak švorcové divočiny. Vysypal jsem řidiči, co o něm vím, a on zastavil, že dědovi poradí.
"Hej, kamaráde, tudy se jede na západ, ne na východ."
"Cože?" vyjevil se ten malý přízrak. "Snad mi nechcete tvrdit, že to tady neznám. Po týhle zemi já už chodím moc dlouho. Jedu na Canady."
"Ale tahleta silnice nevede do Kanady, ale na Pittsburgh a na Chicago." Mužíček se na nás dopálil a od kráčel pryč. Poslední, co jsem z něho viděl, byla jeho poskakující bílá brašnička, jak se vytrácí v černotě zachmuřilých Alleghanských hor.
Vždycky jsem myslel, že všechno divoký, co je v Americe, existuje na Západě, dokud mě Duch řeky Susquehanna nevyvedl z omylu. Kdepak, i tady na Východě je divočina, stejná divočina, jakou se Ben Franklin protloukal v době volských potahů, když byl ještě poštmistrem, stejná divočina, jaká tu byla, už když George Washington pořádal divoké hony na Indiány, když Daniel Boone vyprávěl své příběhy u pensylvánských lamp a sliboval, že objeví Průsmyk (tedy průsmyk v Alleghanském pohoří, přes který se pak první pionýři dostávali dále na Západ): anebo když Bradford vystavěl tu svou cestu a muži to pak ve srubech parádně oslavili. Rozsáhlé prostory Arizony pro tohohle mužíčka nic neznamenaly, pro něho tu byla křovinatá divočina východní Pensylvánie, Marylandu a Virgínie, okresní silničky s černým asfaltem kroutící se mezi těmi zasmušilými řekami jako Susquehanna a Monongahela, starý Potomac a Monocacy.