Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

QUIQUERN

 Jsou z Východního ledu lidé měkcí, tají jako sníh —
 ti cukr, kávu loudí na všech běloších.
 A lidé ze Západních ledů zas kradou a se rvou:
 ti s kožešinou ochotni jsou prodat i duši svou.
  
 A lidé od Jižního ledu, ti s velrybáři obchodují.
 Ženy mají nafintěné, do stanů jim větry dují.
 Leč lidí ze Staršího ledu, ty běloch zřídka vidí,
 kopí mají z narvalího rohu a bydlí nejdál z lidí.
 

PŘEKLAD

 

„Otevři oči. Podívejte!“

„Zabal ho zas do kožešiny. Bude z něho zdatný pes. Až mu budou čtyři měsíce, dáme mu jméno!“

„Po kom?“ zeptala se Amoraq.

Kadlu se rozhlédl po sněhové chýši vyložené kožešinou a spočinul na čtrnáctiletém Kotukovi. Ten seděl na lůžku a dělal z mrožího klu knoflík. „Pojmenujte ho po mně,“ široce se usmál Kotuko. „Budu ho jednou potřebovat.“

Kadlu se na něho taky usmál, až mu oči v tlustých plochých lících skoro zmizely, a kývl na Amoraq. Štěně se vrtělo v tulením váčku, v němž se nahřívalo nad tukovou lampou, a jeho matka zuřivě kňučela, že na ně nedosáhne. Kotuko vyřezával dál. Kadlu hodil ranec smotaných kožených postrojů pro psy do komůrky po jedné straně chýše, vyklouzl z těžkého loveckého obleku z jelenice a položil ho do sítě z velrybích kostí, zavěšené nad druhou lampou. Pak se natáhl na lůžko a žižlal kousek zmrzlého tuleního masa, než mu žena Amaraq přinese pořádnou večeři, vařené maso a polévku z krve. Už od svítání byl u tuleních děr osm mil vzdálených a vrátil se s třemi velkými tuleni. Z dlouhé nízké chodby či sněhového tunelu, vedoucího k vnitřním dveřím chýše, se ozývalo rafání a hafání psů po denní práci propuštěných ze spřežení. Rvali se o teplý kout.

Když už toho hafání bylo moc, Kotuko se pomalu skulil z lůžka a sebral bič s osmnáctipalcovou rukojetí z pružné velrybí kostice a s pětadvacet stop dlouhým, hustě spleteným řemínkem. Vrhl se do chodby a psi spustili rámus, jako by ho chtěli zaživa sežrat. Ale byla to jen jejich obvyklá modlitba před jídlem. Vylezl až na druhém konci a půl tuctu huňatých hlav ho sledovalo očima až k jakési šibenici z velrybích čelistí, kde viselo maso pro psy. Širokým kopím odsekal velké kusy zmrzlého masa a v jedné ruce bič a v druhé maso zůstal stát. Každého psa zavolal jménem — toho nejslabšího nejdřív — a běda psu, který se hnul z místa, než na něj přišla řada: hned vyletěl protáhlý bič jako blesk a vyškubl mu chlupy i s kůží. Pes vždycky jen zavrčel, chňapl po svém kuse, zhltl ho a utíkal zpátky do chodby. Hoch stál na sněhu v plápolu severní záře a spravedlivě je poděloval. Poslední přišel na řadu velký černý vůdce spřežení, který udržoval mezi zapraženými psy pořádek; Kotuko mu dal dvojitou dávku masa a nádavkem ho ještě práskl bičem.

„Jo!“ zvolal Kotuko a svinul bič, „mám tam nad lampou štěňátko, z toho bude jednou pořádný hafan. Sarpoku! Domů!“

Přes chumel psů se doškrábal zpátky. Suchý sníh si oprášil velrybí plácačkou, kterou měla Amoraq stále u dveří, oklepal kožešinou potaženou střechu, jestli tam nenapadaly rampouchy ze sněhové (...)

(......)