Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JARNÍ BĚH

 Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!
           On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.
 Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,
           rád by ho zadržel a nepustil z nás každý.
  
 Člověk jde k lidem! A truchlí celá džungle:
           Nás bratr nad rozchodem hořké slzy roní.
 Člověk jde k lidem! (Měl lásku celé džungle.)
           Jde lidskou stezkou, my nemůžeme jít po ní.
 

 

Druhý rok po slavném boji s ryšavými psy a po smrti Akélově táhlo už Mauglímu na sedmnáctý rok. Vypadal starší, byl na svůj věk neobyčejně statný a velký; to proto, že se vydatně pohyboval, dobře a hodně jedl, a sotva se trochu zahřál a ušpinil, hned se vykoupal. Vydržel se třeba půl hodiny houpat jednou rukou zavěšen na nejvyšší větvi a pozoroval stromové cesty. Mladého srnce zarazil hlavou v cvalu a odhodil stranou. Dokázal dokonce převalit modrého kance ze severních slatin. Obyvatelé džungle, kteří dřív mívali strach z jeho moudrosti, báli se teď už jen jeho síly, a když se někam klidně ubíral a někdo hlesl, že jde, lesní cesty se hned vyprázdnily. A přitom měl pohled vždycky mírný. Ani v boji mu oči nesršely jako Baghírovi. Jen mu vzrušením zpozorněly a to právě nešlo Baghírovi na rozum.

Zeptal se na to Mauglího a chlapec se jen zasmál: „Však se taky rozzlobím, když netrefím kořist. A když jsem dva dni o hladu, to se teprv zlobím. Jistě je mi to vidět na očích, ne?“

„Ústa jsou hladová, ale oči nic neprozradí,“ řekl Baghíra. „Ať lovíš, jíš nebo plaveš, jsi pořád stejný jako kámen v dešti nebo v suchu.“ Mauglí se na něho zpod dlouhých řas líně zadíval a pardál jako vždy sklonil hlavu. Baghíra znal svého pána.

Leželi spolu až nahoře na konci čnějícím nad Vaingangou a pod nimi se táhly bílé a zelené stuhy ranní mlhy. S vycházejícím sluncem se proměnila ve zpěněné moře nachu a zlata, odvalila se a suchou trávu pod Mauglím a Baghírou už žíhaly nízké sluneční paprsky. Bylo na sklonku studeného období, listí a stromy byly vybledlé a zvadlé a ve větru suše ťukaly a šustily. Ťuk, ťuk, ťuk, prudce ťukal lístek o větev, jak ťukává lístek zmítaný větrem. Baghíra se tím probudil a začenichal ranní vzduch, zhluboka dutě zakašlal, převrátil se na hřbet a předními tlapami chňapl po třepetajícím se lístku.

„Rok se obrací,“ řekl. „V džungli se to hýbe. Blíží se nová řeč. Ten lístek to ví. To je dobře.“

„Tráva je ještě suchá,“ odpověděl Mauglí a vytrhl chumáč trávy. „A jarní očko (trubkovité voskové červené kvítky, v trávě je jich všude plno), jarní očko je ještě zavřené a... Baghíro, copak se to sluší, aby se černý pardál takhle válel na zádech a tlapami třepal ve vzduchu jako nějaká kočka?“

„Vau!“ zabručel Baghíra. Duchem byl zřejmě jinde.

„Povídám, sluší se, aby černý pardál takhle bručel a kašlal a kňučel a dováděl? Pamatuj, že jsme pány džungle, ty a já.“

„Máš pravdu, poslouchám tě, člověčí mládě.“ Baghíra se honem převrátil a usedl. Černé vypelichané slabiny měl samý prach. (Právě shazoval zimní kožich.) „Toť se ví, že jsme (...)

(......)