Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Valiga pozdvihl housle, hrál teskné sólo.

Hostinský Baňas se proplétal mezi tančícími, v každé ruce po šesti pivech. „To hrajou za nás!“

Včera ráno odvezli Jóžia, našli u něho ve sklepě zbraně: on sám byl u výslechu, také Vrábel se teprve vrátil a zapíjel rozrušení.

Postavil před něho pivo.

„Funébrmarš by nám měli zahrát, a ne tančit, co říkáš starej?“

Vrábel se na něj ani nepodíval. „Je to hovado posraný, který střelí do člověka,“ řekl. „Do nešťastnýho člověka.“

Neměl Smoljaka rád, ale možná, že to bylo jen špatné svědomí. Věděl jediný, kdo udal jeho rodinu, a cítil se tedy jako spoluviník. Ale udat faráře by byl přece hřích – i když to, že farář vlastně vydal lidi na smrt, byl daleko těžší hřích, jenže to ať si vyrovná se svým sluhou sám pánbu.

„Dneska se vrátil z nemocnice,“ ozval se zase Baňas. „Můžeme ho tu čekat.“

Čekal. Věděl, že přijde. Byli teď vlastně soudruhy. I k tomu ho přemluvil farář. Svinstvo, všechno je svinstvo. Hnusilo se mu to. A střílet do člověka? Do nešťastného člověka, kterému už předtím pobili všechny?

„Takový hovado,“ řekl za Baňasem, „co to udělalo. Hodit ho sviním.“

Dřív tohle nebylo, pomyslel si. O holku – to jsme se poprali, sám měl velikou jizvu na rameni z takové rvačky, jenže to bylo ze vzteku a měli jsme všichni v hlavě. Ale dovedli jsme se taky rozdělit o poslední kus posranýho chleba, když jsme káceli v Karpatech, a o té velké stávce, když jsme se jen tak váleli na poražených kmenech a nemohli ani vstát, aby nám je ta holota, co ji narychlo verbovali po vsích, nenaházela do řeky a nerozbila stávku… Ale střílet do člověka…? Hajzlové!

A on se asi žere, napadlo ho, žere se, ale co zmůže? Mrtví už hnijou.

Zahlédl Smoljaka ve dveřích. Neměl vůbec chuť mluvit s ním, jenže tomu se stejně nevyhne. Lidé se trochu rozestoupili a hudbu teď bylo slyšet docela zřetelně. Smoljak za sebou táhl zraněnou nohu, hůl hlasitě cvakala o vlhká prkna; měl ještě ležet, nemohl však zůstat uzavřený v tom dřevěném sudu, myslel celé dny i noci, hodinu za hodinou na tu jedinou věc, na ten zášleh vprostřed tmy, slyšel zřetelně prchající kroky, byl to určitě ten samý, ten samý, který ukázal na jeho rodinu. Viděl ho v ten okamžik, kdy stanou proti sobě. Zalykal se tou chvílí, spočíval na ní celou svou bytostí, vším svým časem. Neměl teď nic jiného než tu chvíli: tyčila se mezi ním a celým životem, vrůstala mu do spánku a zastínila mu všechny myšlenky.

Usedl (...)

(......)