Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Blížili se vrcholu. Dvě ženy a dva muži, jeden z nich byl oblečený do černého kněžského hábitu. Jak vystupovali, vynořovala se před nimi za klesající obzorovou čárou nová a nová pásma hor, strmé a holé kužele, šedivě pusté pod bezmračnou oblohou.

Muž v kněžském předešel ostatní, přeskakoval z balvanu na balvan a jeho plášť přitom vlál, podoben zpola rozevřeným křídlům. „Jakube,“ volala za ním starší z obou žen a její hlas se vytrácel v prázdnu, které obklopovalo kamenný sráz.

Považoval vrchol za svůj a chtěl na něm stanout prvý. Přeháněl by, kdyby tvrdil, že po celých dvacet let netoužil po ničem jiném než po této chvíli, ale je pravda, že kdysi, když objevil spolu s Petrem na globusu, který zdědil po otci, vrchol s tak podivným jménem (bylo šestislabičné a obsahovalo dokonce jedenáct souhlásek, dvakrát zdvojené n a podivné dvojhlásky mh, bh a dh), navrhl první, sveden zřejmě představou, která spojuje exoticky znějící slova s exotickými tvary, aby se na ten vrchol vypravili, a opatřil si dokonce během několika dní antikvární učebnici starého, téměř už mrtvého jazyka (mluvilo jím několik tisíc rybářů při pobřeží a o něco více vesničanů ve vesnicích ztracených uprostřed hlubokých údolí) a naučil se všem dvaceti lekcím, a potom vždy čas od času, když se s Petrem sešli, připomněl mu ten vrchol i svůj návrh, který tehdy Petr nadšeně přijal. A ještě v dobách, kdy se hora od nich, jako všechna místa za hranicí jejich země, stále více vzdalovala, si hráli na to, že se k ní navzdory všem obtížím, případným válkám i hranicím obehnaným drátem skutečně vydají, a chvíli konverzovali tím starým a téměř mrtvým jazykem, a teprve potom horu rychle opouštěli, jako se opouštějí sice dojímavé, ale zároveň trapné vzpomínky na první zamilování.

Až teď – dvacet let trvala příprava cesty sem – dosáhl skutečně vrcholu, který až do té chvíle pro něj nebyl ničím více než těžko vyslovitelným jménem, teprve teď se měnil v plošinku, v několik balvanů příkře trčících v prostoru, v šedou skálu pokrytou vřesem, který pročesával chladný vítr. A všiml si pukliny mezi dvěma skalami, pukliny užší, než byla jeho dlaň, ale když se nad ni sklonil, zjistil, že je hluboká, nejspíš hlubší, než kam by se pro temnotu dalo dohlédnout, a napadlo ho, že by to mohl být průduch sahající až do samého podsvětí.

Marie, ještě zadýchaná po spěšném výstupu, se k němu přitiskla. Její láska k němu byla i po tolika manželských letech oddaná jako ve dnech, kdy se poznali. Rozhlédla se kolem sebe a přimhouřila oči. V hlubině pod nimi zářilo jezero. „Když včera večer vykládal farář ty historky,“ řekla, „vypadalo to jen jako pohádka. Ale teď si dovedu představit, že ano, že tu sídlí nějaká tajemná moc.“

„A duše zemřelých pastevců si hoví na bílých oblacích,“ přidala se Magda. Stanula vedle Jakuba, pohlédla na něj upřeně a jako vždy ho tím přivedla do rozpaků. „Je to kouzelné,“ řekla vemlouvavým hlasem dobré prodavačky, která chválí své zboží. „Báječný den,“ vzdychla hlasitě. (...)

(......)