Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Neveliké kamenné molo osvětlovalo jen několik starodávných lamp, jejich plechová stínidla se chrastivě kývala ve větru a vrhala světlo střídavě na břeh a na černou hmotu moře. Rudá šipka ukazovala k nástupišti osobních lodí, a skutečně v těch místech na břehu stálo či posedávalo asi deset lidí. Zřejmě čekají také na loď, uvědomil si Jakub s úlevou.

Jejich cesta se protáhla na pět hodin a jeho celou dobu zneklidňovala představa, že dorazí do přístavu už po odplutí poslední lodi. A nedopřál sobě ani svým druhům ani okamžik na odpočinutí, jen na místě, kde se cesta nejvíce přiblížila osamělému domu, se zastavil, a jak hleděl vzhůru ke kamenné stavbě, zatímco ostatní se zvolna vzdalovali po pěšině ztrácející se ve vřesovišti, vyvstala před ním místnost a v ní za těžkým stolem seděl muž. Pozvedl skloněnou hlavu, jako by ho slyšel přicházet, a on poznal tvář, kterou už nespatřil dvacet sedm let, a kterou si tedy nedovedl představit až do této chvíle zestárlou, ale teď ji uviděl zřetelně, otcovu tvář pokrytou vráskami a dlouhým nestříhaným vousem. Podlehl úzkosti a bez hnutí čekal, zda mu starý muž pokyne, aby jej následoval, a vytanulo mu, jak se otec ubíral do naprostého ticha a úplné samoty: svíce, kadidlo a světla deroucí se skrze barevná okna, několik honosných mramorových desek ve zdi se zlatě vyrytými jmény dávno zemřelých knížat. „Lepší je dobré jméno nežli výborná mast a den smrti než den narození člověka. Lépe jest jíti do domu zármutku než jíti do domu hodování,“ užasl nad jasností těch slov, která se uchovala v jeho paměti po celou tu dobu. Kněz ještě pravil: Není jiného údělu pro nic na tomto světě, obrazy se rozpadnou, i sochy z nejtvrdšího kamene rozhlodá čas, i hvězdy, které po věky září, pohasnou, ani člověk se nevyhne. Ale zatímco hvězdy hasnou navždy a beznadějně vadnou rozváty po hlubinách vesmíru, před člověkem září světlo navěky. Jediné je trvání, pravil kněz, uprostřed říše pomíjivé hmoty: Bůh! O jedno však je třeba dbát, aby místo skutečné naděje nerozžíhali jste v sobě nepravé světlo. Pamatujte, co kázal náš Pán: Jestliže tedy světlo, které je v tobě, jest tma, sama tma jaká bude?

Tehdy se rozplakal, ztracený v houfu pozůstalých, plakal úzkostí a smutkem, a pak už zněl mečivý hlas varhan, který spíše připomínal dudy; vlastně celých sedmadvacet let zapuzoval od sebe ta slova, tu úzkost; pak zpíval s sebou jakousi píseň, snažil se vzpomenout si teď na její text, ale kupodivu píseň se vytratila.

Marie se k němu přitiskla; jako vždy, když byla unavená, změnila se její tvář v tvář staré vyčerpané ženy. „Pojede ještě loď?“ Cítila bázeň z Petrovy zachmuřené tváře. Byl to přece Jakubův – a tedy i její – návrh: nevracet se stejnou cestou. A zůstanou-li beze všech svých věcí v cizím přístavu, ztratí-li proti všem předpokladům bezmála celý den, pak to bude jejich vina a ponesou odpovědnost za nesnáze (a ovšem i výlohy), které tím vzniknou.

Petr se zastavil před tabulí s jízdním řádem. „Máme štěstí,“ prohlásil po (...)

(......)