Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OSTROV MRTVÝCH KRÁLŮ

Uličky byly úzké. Zdálo se, že i ve voze je cítit pach splašků a zatuchliny. Jan konečně našel místo, kde mohl zaparkovat svého renaulta, náhodou to bylo kousek od pošty. Napadlo ho, že by měl zavolat domů do závodu, spojit se s někým spolehlivým a vyžádat si od něho zprávu o tom, co se opravdu děje. Situace ve vlasti se překotně měnila a pro něho se zřejmě nevyvíjela dobře. „Nepůjdeme se někam napít?“ obrátil se k ženě vedle sebe. Naštěstí Vanda o tom, co se dělo doma, neměla tušení. Nerozuměla žádné cizí řeči a on nepovažoval za rozumné jí o tom cokoliv sdělovat.

„Ani nemám žízeň,“ řekla žena vedle něho, „vzala jsem si před chvílí pomeranč. Ale půjdu s tebou, kam rozhodneš!“ Žena byla ještě mladá, aspoň ve srovnání s ním, a ve srovnání s ním také vypadala křehce.

K vozu přistoupil bosonohý klučina s plechovkou špinavé vody a začal hadříkem ošmudlávat přední sklo.

„Zmiz,“ křikl, ohnal se po něm, ale chlapec jen oběhl vůz a ještě usilovněji roztíral špínu po skle.

„Chudáček,“ řekla, „určitě mu není víc než osm. A jaké má oči!“

„Všichni tu mají stejné oči. Dobře, dobře…“ Nahmatal v kapse několik drobných mincí a podal je okénkem chlapci.

Zpustlému náměstí vévodila omšelá bazilika. Před vchodem tiskla jurodivá žena k prsům cosi zavinutého do plen. Mohlo to být živé dítě, panna anebo jenom omalovaná dýně. Každý tu podváděl, jak dovedl, každý se snažil nějak přijít k penězům. Jako všude na světě. „Chceš se podívat dovnitř?“ otočil se k ní. Nevnímala ho. Pozorovala tu odpornou žebračku a chystala se plakat. „Vando!“

Trhla sebou. „Můžeš se podívat dovnitř, šel bych si zatím zavolat!“

„Jak myslíš!“

Vystoupila z vozu a šla k žebračce. Dá jí nejspíš všechny drobné, co má u sebe. „Sejdeme se tady. Pokusím se tu být do dvaceti minut,“ oznámil jí.

Dovolal se okamžitě. „Soudruhu řediteli, měl byste být teď tady,“ vzdychla jeho sekretářka. A z tónu jejího hlasu poznal, že věci stojí ještě hůř, než si představoval. Spojila ho s jeho ekonomickým náměstkem. Po několika větách poznal, že ten člověk je na útěku. Na útěku před svou minulostí, před zodpovědností, před všemi, které včera uznával a jimž snaživě podlézal. Prchal i před ním. Co uděláš, řediteli?

Dotaz nezodpověděl, vrátí se do tří dnů. Tímto slibem se rozloučil s mluvčím troskotající posádky a zavěsil.

Za tři dny už bude možná pozdě. Nejspíš je pozdě už teď. Když se otřásly základy, nikdo nezachrání stavbu, zvláště pokud ji ani nikdo zachraňovat nechce, každý myslí jen na to, aby zachránil sám sebe.

Hovor trval sotva pět minut. Vydal se nazpět k autu. Přijede domů a mezitím už nebude ředitelem. Co ho čeká? Rád si namlouval, že mu nijak nezáleží na postavení. Ale pokud o ně přijde, co zbude z jeho života? Vyděsil se představy, že by měl zase znovu začínat. Jako nula. Jako když mu bylo osmnáct.

Našel Vandu uvnitř baziliky, stála před velkou ikonou Ukřižovaného.

„Líbí se ti?“ zeptal se.

Přikývla. „A tobě?“

Neměl rád, když se ho na (...)

(......)