Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20

A vynaložil všechno své úsilí a všechnu svou, teprve zde objevenou výmluvnost, aby jim pověděl o kapitánovi a přesvědčil je, že ten stařec se nedá oblomit ani penězi, ani prosbami, a aby zároveň zakryl jedinou mezeru ve svých sděleních. Když domluvil, sklonil hlavu a zaujal postoj, jaký viděl u tak mnoha filmových kněží nad otevřeným hrobem, jakoby v nejvyšší pokoře, jakoby u vědomí nenapravitelnosti lidského osudu, ale především takto chtěl aspoň na okamžik ukrýt tvář a také sebrat síly, všechny své síly pro tu rozhodující zkoušku.

Kdyby aspoň v těch posledních chvílích, přál si, nemusel zůstat mezi nimi, nemusel pozorovat jejich hrůzu, jejich marná rozhodnutí, děsit se sám sebe, střežit se, aby nepodlehl vlastním citům, úzkosti ze svého zamýšleného rozhodnutí, aby se nepodřekl slovem anebo pohybem; a tak stál se sklopenou hlavou a s přivřenýma očima; jenom nemyslet na nic kolem sebe, umiňoval si, vzdálit se; a v duchu bloudil lodí a hledal nejkratší cestu ke člunu, zatímco kolem něho zněly hlasy. Doléhaly k němu srdcelomné výkřiky tmavovlasé matky, spílání černého chlapce, pláč slečny Philipsové. V příšeří čněla postava páně Tomasova, opřena o lodní zábradlí, a žena s jizvou na tváři, tichá a spanilá, jen několik kroků od něho, si zbytečně a nesmyslně upravovala vlasy, a u lehátka s tou cizí holčičkou, tak jako po celá léta sedávala u lehátek s cizími a navíc nerozumnými dětmi, seděla Marie. Všiml si, že Marie, ačkoliv nemůže tušit, že ona jediná unikne z této příšerné paluby, jako by nezachytila obsah jeho zvěsti, Marie se neděsila smrti anebo snad skutečně neporozuměla a do omrzení houpala látkou, na níž dítě spalo. Měla by být teď při mně, v takové chvíli lidé, kteří se mají rádi, musí být při sobě; anebo mě snad Marie nemiluje tak jako já ji? A tu si všiml, že se na něj dívá Petr, seděl na prknech paluby, Magda se hlavou opírala o jeho rameno, snad spala. Petr se na něho díval tak, jako by už vytušil, vždyť i on by nejspíš jednal stejně, že já znám cestu k záchraně aspoň pro sebe. Ano, uvědomil si, mluvil jsem příliš klidně a věcně, ostatní to přičítají mému kněžskému povolání, ale Petr ví, kdo jsem, a proto začíná tušit. A Marie taky, proto ani nepovstala od toho cizího dítěte a nepřišla mě povzbudit. Začal se ho zmocňovat strach před těmi třemi; mohli kdykoliv povstat a odhalit ho, znemožnit mu odchod, zbavit ho naděje na život, vydírat ho, a jestliže to neučinili až dosud, pak zřejmě ještě věří, že nalezl záchranu i pro ně. Ale až zjistí, že ani pro ně není naděje k úniku…, a uvědomil si, jak nenávidí jejich obtížnost, jejich existenci zde. Nikoliv, přesvědčoval sám sebe, aspoň Marie nic netuší, Marie ho zná a ví, že nikdy neudělal nic nečestného, především proto ho miluje. A když si to uvědomil, byl si téměř jist, že Marie jeho rozhodnutí neschválí, Marie se vždy dovedla obětovat a dala by v takové chvíli přednost i těm debilním dětem před svou záchranou, Marie nejen neschválí to, jak rozhodl, ale nazve to zradou (...)

(......)