Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19

Vystoupil z kabiny jakoby omámen kapitánovými slovy. Vždycky v něm zůstávala tkvět slova lidí, k nimž nějak vzhlížel, a mísila se rychle s jeho vlastními slovy, ale tentokráte jako by zcela nasákl podivnou odevzdaností, tou bolestí zklamané naděje a nenaplněných skutků.

Ze své kabiny vyšel důstojník. „Vrátíte se na palubu, velebnosti?“ otázal se.

To oslovení ho probralo, musí se vrátit mezi ostatní, mezi ty, kdo čekají na jeho spásné poselství. Ale jediné, čeho dosáhl, jediná spása byla vtěsnána do dvou míst na motorovém člunu, míst pro dva dospělé anebo snad pro tři děti, a zachvěl se, protože volba těch, kdo je obsadí, spočívala na něm – jaká volba, uvědomil si vzápětí. Jakmile oznámí výsledky svého jednání, nemůže se obrátit ani k Marii, ani k Magdě, nikdo nebude uvažovat o životě paní Simon či pana Tomase, byly tu ty děti. Viděl již, jak je rychle oblékají, naděje budoucnosti, děti, vzlykající paní Lantanová – nedozví se už ani, zda dopluly; a ani o mně, o mém životě nebude nikdo uvažovat, o mém nejméně, protože já z nich mám nejblíže ke spáse, věčné spáse, pomyslel si hořce, když sestupoval po schodech za důstojníkem, pak mu tedy zbývala už jen hodina a několik minut; teď už nepochyboval, že loď zanikne v přesně stanovený okamžik, vše se přihodí, jak bylo stanoveno, a on tedy zanikne s sebou, nějakým výbuchem vržen do temnot, anebo ještě strašlivěji, vržen do hlubiny, ponořen pod ledovou hladinu, snášel se k neviditelnému dnu, bez vzduchu, zalykal se, ochromen hrůzou, pokusil se plavat, ještě se vynořil a zachytil se trámu, vyvrženého trámu, tělo drásané nesnesitelným chladem, tuhnoucí ruce a nohy, svíral svůj trám – proč? V co ještě doufal?

A náhle se mu z hrdla vydralo zavytí, vyl jako šílené psisko o pomoc do pustoty kolem sebe, ani loď sem nezabloudí, dokonce ani ptáci nezaletí, leviatanové byli vyhubeni, jeho jediná a marná naděje byl ten trám, který svíral v poslední křeči. A ochraptělý marnými výkřiky, pološílený úzkostí, toužil po mdlobách, ale přikradla se jenom slabost, klesal k jícnu, který se rozevíral, teď a naposledy ještě vnímal: to klesání, rozevřel ústa a polykal, hltal odpornou vodu, už mu vtékala do uší, do nosu a nedostávalo se mu vzduchu, ani světla, ani naděje, klesal do úplné tmy a naprostého nevědomí – a nebyl to sen, ani představa, byla to skutečnost, od níž ho dělila jediná hodina a několik minut, tolik času, kolik potřeboval na to, aby srovnal došlé objednávky, prohlédl ranní poštu a vypil kávu, hrůza ho tak prostoupila, že se zastavil na posledním schodu a sevřel křečovitě zábradlí.

Zůstávala ovšem dvě místa na člunu, místa, která byla nabídnuta nejspíš jedině díky jemu, snad i odměnou za jeho kázání, o němž byl kapitán jistě informován, také jako odpověď na jeho žádost. A kapitán řekl: Obsazena kýmkoliv, koho snad určíte. Ovšem, kapitánovi bylo jedno, kdo nastoupí na člun, který už nebude řídit.

Viděl sám sebe v tom člunu vzdalovat se od boku lodi, ihned však tu představu zapudil.

(...)

(......)